OD GILLESA DE RAIS KE KARLU IX.

Typickým příkladem velmožů, již ze žádostivosti a z lásky k bohatství se stali magiky a stoupenci černé mše, jest Gilles de Rais, francouzský maršál, sire de Laval a baron de Bretagne, pozdější legendární Modrovous. Stav se po sňatku s Kateřinou de Thouars nejbohatším snad šlechticem Evropy, Gilles de Rais, jenž byl rádcem krále Karla VII. a společníkem Johanny z Arcu vzdálil se v 26 letech veřejného života a žil uzavřen na svém zámku Tiffauges, oddávaje se svým uměleckým a literárním snům. Vynaložil obrovské částky na vypravení svého domu, kaple a svých vozů. Ve svých zámcích Machecoul a Tiffauges měl úplné kněžstvo kathedrálního a kollegiálního chrámu, z něhož první byl biskupem. Kollegium složené z dvaceti pěti až třiceti osob tvořilo se svým služebnictvem družinu více než padesáti osob, žijících z peněz maršálových a provázejících ho na všech cestách.3

Nespokojen s tím, že stavěl svou okázalost na jevo jen na svém panství, snažil se rozšířiti svou slávu co možná nejvíce. Jeho dům byl otevřen všem příchozím, ať byli odkudkoli a jakéhokoliv společenského stupně, jen byli-li s dostatek vzděláni.

Tento způsob života, baronův přepych, přesahující jeho prostředky, pohltil brzy celé jmění a nedostačovaly mu dokonce ani důchody, ani plat, jejž měl od krále Karla VII. a ani výtěžky jeho statků.

A tak jeho dvorce, zámky a statky mizely, jakoby odváty větrem. Gilles byl nucen prodati panství Machecoul, Pornic, Champtocé a mnohá jiná. Marně vymohli věřitelé zadluženého šlechtice, zneklidněni jeho budoucností, na králi zákaz kupovati pozemky pána de Rais, zákaz, jenž prohlašoval neplatnými též všechny koupě, jež by byly sjednány. Gilles de Rais potřeboval peněz nutně a vévoda bretaňský, Jan V., měl to štěstí, že využitkovav nesnází svého bohatého vasala, obohatil se sám za neobyčejně výhodných podmínek.

Aby zažehnal hrozící zkázu, obrátil se Gilles de Rais k okultním vědám. S obdivem naslouchal knězi ze Saint-Malo, Gilles de Silléovi, vyprávějícímu o alchymii a kameni mudrců, který chtěl nalézti, aby mohl bez námahy měniti prosté kovy ve zlato. Gilles de Rais dal potřebný kapitál k umožnění prvních pokusů, jež však zůstaly bez výsledků.

Přes tento neúspěch neztratil maršál odvahu, povolal do svého zámku Tiffauges nejslavnější alchymisty a Antoin de Palerme, François Lombard, Jean Petit, pařížský zlatník, Roger de Bricqueville, se oddávali dnem i nocí praktikám Velikého Díla. Bylo to však marno. Když se neúspěchy stále opakovaly, domníval se Gilles de Rais, bezpochyby na radu některých alchymistů a magiků, že mu zbývá ještě jedna naděje, jak získati ztracené statky, a to magie a pomoc Satanova.

Proto seskupil kol sebe nejvyhlášenější magiky Evropy jako byli: Jean de la Riviere a abbé Francois Prélaté z Florencie. Tento byl nad všechny ostatní. Pomocí svých mocných zaklínání udržoval prý přímý styk s démonem zvaným Barron.

V zámku tiffaugeském dály se pak podivné obřady. Byla to fantastická zaklínání, provázená lidskými obětmi. V den Všech Svatých Gilles de Rais konal mši k poctě zlých a zatracených duchů, vzdávaje Satanu úctu, již dlužil Bohu a jeho svatým. Ale tento svatokrádežný obřad byl právě tak neužitečným, jako vše ostatní.

Při těchto hrůzných obřadech se počal rozum pána de Rais zatemňovati: míval záchvaty opravdového šílenství. Snaže se získati od Satana tajemství Kamene Mudrců za každou cenu, zabíjel děti, jež zasvěcoval ďáblu, používaje jich krve a mozku k výrobě filtrů, majících způsobiti očekávané divy. Počet jeho zločinů je udáván vždy jinak. Obžalovací akt, jímž se počal jeho proces, připisuje mu vraždu sto čtyřiceti dětí, jež obětoval při svých zaklínáních.

Hluk způsobený zmizením těchto dětí, unesených pánem de Rais, užívajícím jich krve k invokacím ďábelských duchů, hučel tlumeně, neboť nikdo se neodvažoval pozdvihnouti příliš zřejmě hlasu proti pánu Gilles de Rais, jenž byl mocným velmožem.

Nářky rodin v slzách, jich vzlyky a vzdechy došly však přece sluchu Jana de Malestroita, biskupa z Nantes, který tajně zahájil vyšetřování, ostatně bez velké naděje, že pohne vévodu Jana V. k zatčení pána de Rais.

Byl to sám Gilles, jenž vše způsobil.

Po prodeji jednoho ze svých panství shromáždil Gilles de Rais dvě stě vojáků, postavil se sám v jich čelo a na Velikonoce vtrhl za mše do kostela, zporážel věřící a uchopiv svého věřitele, tonsurovaného to kněze, odvedl jej do Tiffauges.

Tím se prohřešil proti bretaňskému zvyku, zakazujícímu baronům sbírati vojsko bez svolení vévody a spáchal zároveň dvojnásobnou svatokrádež tím, že zprofanoval kapli a zmocnil se tonsurovaného kněze církve.

Vévoda bretaňský se proto rozhodl zatknouti Gillesa de Rais.

Biskup z Nantes nařídil své diecési 15. října 1440:

„Tímto listem vám všem přikazujeme, abyste okamžitě a bez zdráhání pohnali před nás neb před sbor našeho kathedrálního chrámu na pondělí 19. října, svátek to Povýšení sv. Kříže, Gillesa, pána barona de Rais, podrobeného naší moci a podléhajícího našemu soudu, nespoléhali při tom jeden na druhého, považujíce to za jeho povinnost a ne svou a my předvoláváme tímto listem pána de Rais sami, vyzývajíce jej, aby přišel před náš soud a zodpovídal se ze zločinů, jež se mu připisují.

Toto nařízení proveďte a nechť Vám k jeho vykonání každý pomáhá.“

Gilles de Rais a Prélaté byli zatčeni a odvedeni na zámek de la Tour neuve v Nantes. Jejich spoluviníkům, Rogeru de Bricqueville a Gillesu de Sillé podařilo se prchnouti.

Když byly dokončeny výslechy a připraveny spisy soudu světského i církevního, byl zahájen vlastní proces za předsednictví Jana de Malestroit a asistence biskupů z Nantes, Saint-Brieuc, Saint-Lo, Jana de Blouyna, Viléma Mérici, representanta inkvisičního tribunálu, pověřeného trestati zločiny magie.

Žalobce žádal, aby byl Gilles de Rais potrestán dvojnásobnou excomunikací jako kacíř, odpadlík a zaklínač démonů. Světský soud pak vyslovil trest smrti a konfiskaci statků.

Gilles de Rais zemřel, čině pokání, zapřísahaje své spoluviníky, aby si uvědomili ošklivost svých zločinů a litovali jich a prose biskupa Jana de Malestroit, aby se přimluvil u otců a matek dětí, jež tak hrozným způsobem znásilnil a usmrtil, aby se zúčastnili jeho popravy.

* * * *

Mezi lidem žije zatím černá mše dále, slavena vždy za noci. Jsou to velké obřady, odpovídající zhruba skvělým slavnostem katolickým, k nimž přicházejí lidé i z krajů velmi vzdálených. Kněží vykonají oběť, při níž se dějí úžasné orgie, hnusné prostituování, ano i vraždy. Kradené děti jsou zabíjeny a jich spálená tělíčka slouží k přípravě mastí a prášků pro maleficia.

Tak vypadá asi v této době černá mše. Jest všude stejnou, doznání účastníků se shodují po celé Evropě, různíce se pouze v podrobnostech podle toho, kde se tato černá mše konala.

V XV. století můžeme pozorovati opravdovou epidemii, šířící se nákazou a sugescí. A od století Ludvíka XV. do století XVII. se stává tato epidemie všeobecnou.

Ve Švýcařích v XV. století, ještě než byl znám obřad černé mše, bývali zasvěcenci zavedeni do kostela a tam zapřeli Krista, odřekli se křtu, šlapali na kříž a přísahali, že nebudou nikdy již vzývati Svátost Oltářní. Pak slibovali věrnost Satanu.

Přes všechno trestání a pokutování nabylo zlo takových rozměrů, že papež Innocenc VIII. viděl se nucena vyhlásiti svou bullou ze dne 5. prosince 1484 klatbu. Poplach dostoupil svého vrcholu, papež naříkal, biskupové a kněží byli ohromeni. Bulla nás poučuje, že zlo se rozšířilo obzvláště v Německu, Rakousku a krajích skandinávských. Bohem těch krajů se stal Satan. Faráři a kanovníci byli usvědčováni z celebrování prokletých obřadů. Ve Švédsku přijímali satanističtí kněží od věřících přísahu, jíž se tito oddávali Satanu tělem i duší. Po stvrzení této přísahy řízli nového zasvěcence do prstu a krví zapsali jeho jméno do seznamu. Pak byl konán nový křest, provázený rouhavými přísahami.

Stejně tomu bylo i v Itálii, Savojsku, Piémontu a Lombardii. Adrien VI. připomíná svým breve ze dne 20. července 1523 těžké zločiny, vypočítané apoštolským listem jeho předchůdce Julia II. a jež jsou: zřeknutí se katolické víry, satanský křest, šlapání kříže nohama, uznávání Satana za jediného pána atd. atd....

Tvrdívá se, že sabat byl pouze snem, jakýmsi druhem všeobecné halucinace vyvolané mastmi a drogami, jež čarodějové používali. Praktičtí okultisté pochopí zajisté ihned úlohu mastí a drog, používaných čaroději, ale sabat nebyl naprosto žádným snem. Vypravování demonologů naopak dokazují, že sabat byl shromážděním lidí, oddaných jakémusi náboženskému kultu, kteří měli též své kněze, hodnostáře obou pohlaví a své pokladníky, jimž „dávali pravé a dobré stříbro bez přeludu“, jak praví de Lancre.

Bylo to pro podpoření a ve prospěch čarodějů. Ti, kdož se někdy nezúčastnili sabatu, platili t. zv. défauts, t. j. peněžité pokuty za nepřítomnost, obyčejně v částce osmi sous. Lidé tam přicházeli ne neseni duchy, neb na koštěti, ale pěšky. Veliký sabat d’Olivet shromáždil vždy asi dvě stě osob, ponejvíce maskovaných. Odbýval se obyčejně v nějakém opuštěném domě. Toto shromáždění mělo svého kněze, jenž celebroval Mši Sabatu. Řekl jsem, že většina byla maskována, a to proto, aby se vyhnula vyšetřováním a výslechům a aby v případě, že někdo by byl obžalován, nemohl prozraditi své spoluviníky. Zvláště kněží a příslušníci vyšší společnosti se maskovali.

Někdy rozhovořovali se chudí i bohatí, ale zatím co se chudí zabývali očarováními nebo zdražením obilnin, jednali boháči o politických poměrech a věnovali své rozprávky maleficiím daleko důležitějším.

Na sabatech, jichž členem nebyl žádný kněz, chodívaly ženy přijímati do kostela a schovávaly hostie, jimiž pak páchaly na sabatu svatokrádeže, jak nám zřejmě dokazují demonologové.4

* * * *

A tak Mše Sabatu stala se pomalu z divokého a svatokrádežného obřadu, jímž byla dříve, jen nízkou a zločinnou, a to hlavně svými ohavnými pářeními a obřadnými vraždami na oltářích, zrosených krví zabitých dětí. Místo prostého lidu zaujmuli ponenáhlu knězi a šlechtici. Podívejme se ke dvoru Karla IX. Právě Bodin, královský prokurátor v Angers (r. 1516) vypravuje ve své knize: „La Démonomanie des Sorciers“ příšernou historii:

„Karel IX. téměř již umíral, jsa zachvácen chorobou, jejíž příčinu odkrýti a vysvětliti děsící příznaky nedovedl žádný lékař. Královna matka, Kateřina de Médicis, jež krále úplně ovládala, a jež by byla změnou panovníka vše ztratila, odvážila se všeho, jen aby mohla zachovati svou moc. Tázala se nejprve o radu svých italských i francouzských astrologů, než marně. Nemocný, jehož stav se denně zhoršoval a stával se beznadějným, hledal pomoc v magii a chtěl se dotázati věštby krvavé hlavy během Mše krve. Hle, jak se postupovalo při pekelném obřadu: Vzali krásné a úplně nevinné dítě, jež bylo tajně připraveno dvorským almužníkem k prvnímu přijímání. Pak když nastal den, či spíše noc oběti, počal jakýsi jakobínský mnich, oddaný dílům černé magie, o půlnoci ohavné a mrzké obřady černé mše, za přítomnosti jediné královny a několika důvěrných přátel.

Při této mši posvětil oficiant dvě hostie před obrazem démona, majícího u svých nohou převrácený kříž, jedna byla černá a druhá bílá. Bílá byla podána dítěti, jež přivedli oblečené jako ke křtu. Pak je mnich uchopil, zvrátil k zemi a neobyčejně prudkou ranou dýky mu uťal hlavu.

Ta, zachvívající se ještě a mokvající krví, byla položena na černou hostii, jež kryla dno patény a přenesena na stůl, kde hořela tajemná světla a magická vykuřovadla. Tu se pak odehrála podivná a úděsná scéna: Oficiant zaklínal démona, aby odpověděl ústy té krvavé hlavy k otázce, již se král neodvažoval nahlas vysloviti, nadtož se s ní někomu svěřiti.

Slyšeli pak slabý hlas, podivný, jenž jakoby přicházel z veliké dálky a jenž vycházeje z úst ubohého malého mučedníka, pravil: „Vim Patior“, Trpím násilí.

Po této odpovědi, jež bezpochyby oznamovala nemocnému, že konec se blíží a že peklo ho již neochraňuje, zachvátilo ho hrozné třesem, paže mu ztuhly... Chraptivým hlasem křičel: „Odstraňte tu hlavu! Odstraňte tu hlavu!“ a až do posledního jeho výdechu neslyšeli od něho jiného slova.

Ti, kteří mu sloužili a kdož se nezúčastnili Mše krve a ani nevěděli o tomto strašném tajemství, věřili, že král byl pronásledován fantomem Coligny-ho a že se mu asi zjevila hlava slavného admirála, zavražděného na jeho rozkaz. „Ale,“ praví Bodin, „co lomcovalo umírajícím, nebyly výčitky svědomí, nýbrž beznadějná hrůza a předčasné peklo.“

-----

3 Viz Gilles de Rais, Maréchal de France od abbého Eug. Bossarda.Č

4 Viz P. de Lancre: L’Incrédulité et Mescreance du sortilege. Paříž, Buon, 1622.Č

=====

ČERNÁ MŠE ZA LUDVÍKA XIV.

Za vlády Ludvíka XIV. přestala býti černá mše záležitostí lidu a stala se výhradním téměř právem vysoké společnosti. Nebyl to již ohavný sabat čarodějnic, jenž tu a tam na venkově dohasínal, vyhuben krutými inkvisitory, nýbrž sprosté obětování, porušené sadismem a Satanismem, při němž se přely nejvznešenější dámy „velkého století“ o čest býti kněžkami.

Proces slavné Voisinové (Mme Montvoisin) nás dokonale o věci poučí.

Voisinová byla kněžkou černé magie, uměla očarovati, vyráběti filtry a její schopnosti oceňovaly všechny vznešené dámy dvora a i vrstev měšťanských. Přicházeli k ní, žádajíce filtry pro smrt, aby tak odstranily nepohodlné manžele, pro prostředky, jimiž by mohly očarovati milence, chtěly přípravky, jimiž by mohly zachovati krásu, již počal ničiti věk a často i drogy, jimiž se chtěly zbaviti usvědčujících plodů rozkošnictví a dovolujících jim oddávati se beze strachu novým rozkošem lásky.

U Voisinové se vedl veselý život. Choditi do ulice Beauregard, kde bydlela, bylo částí zábavy. Obědvalo a pilo se tam velmi dobře. „V oněch dobách“, vypravovala její služka Markéta, „měla má paní vždy tolik peněz, kolik chtěla. Každého rána čekali na ni lidé ještě než vstala a přicházeli k ní po celý den, večer pak pořádala obyčejně hostinu, při níž se mnoho tančilo a veselilo a tak to trvalo mnoho let.“

Předpokoj Voisinové stal se místem schůzek aristokracie, vysokých úředníků, hodnostářů a vynikajících lidí.

Tato opravdu jedinečná osoba měla četné milence, jež si vydržovala a mezi nimi byl i pařížský kat. Právě on zásoboval Voisinovou sádlem oběšenců, potřebným k výrobě černých svíček pro celebrování proklatých mší.

Věštíc, bývala nádherně oděna. Pověstná císařská roba, již oblékala, stála ji 15.000 livrů. Byl to plášť ze sytě červeného sametu, posetý 250 dvojhlavými orly z dobrého zlata.

K Voisinové šel stále průvod bez konce: naivní milenci, žádající, aby obměkčila srdce jejich příliš krutých milenek, uvadlé, ale dosud ohnivé ženy, žádající si návratu svých milenců, kteří je opustili, odcházejíce k tělům čerstvějším, ctižádostivé ženy, milenky boháčů, lačné ukojení svých touh.

A když byla žalářována pro pokus otravy, z něhož byla obžalována, přiznala Voisinová, že i dvě dvorní dámy komtesa de Rome a Mme de Polignac se jí před lety tázaly o radu, jak by získaly lásku královu a odstranily slečnu La Valliere.

Prohlásila rovněž, že paní de Soisson, když viděla, že přes všechny čáry a očarování, jimiž se snažila oddáliti Ludvíka XIV. od slečny La Valliere, zůstal jí král přece věrným, pravila zoufalá: „Nevrátí-li se ke mně a nezbavím-li se té ženy, doženu svou pomstu k nejhoršímu a zničím pak oba.“

Paní de Sévigné, výborně zpravená o všem, co se dělo na dvoře, takto popsala své dceři návštěvu několika vznešených dam u Voisinové: „Paní de Soisson žádala, aby se k ní opět vrátil milenec, jenž ji opustil a kterým prý byl sám princ, pravíc, že nevrátí-li se, bude toho litovati.“

Za procesu bylo též řečeno, že kdykoliv se obávala Mme de Montespan nějakého pohasnutí královy náklonnosti, byla o tom Voisinová ihned zpravena. Vykonala černou mši a zaslala Mme de Montespan prášky pro vzbuzení lásky, jež pak byly dány králi.

Černá mše byla v módě. Policejní důstojník La Reynie uvádí ve svých zprávách několik příkladů ceremonií, konaných v Saint-Denis a Marthery na podnět a často za přítomnosti Mme de Montespan. Připomíná, že počátkem r. 1668 byli uvedeni dva knězi Lesage a Mariette do bytu paní de Thiauges na zámku Saint Germain a tam že Mariette, maje komži a štolu, žehnal svěcenou vodou a říkal evangelium králů nad hlavou markýzy de Montespan, zatím co ona přednášela zaklínání a Lesage pálil parfumy. Během tohoto zaklínání bylo prý několikráte opakováno jméno krále, jako i jméno slečny La Valliere, jejíž smrti si markýza žádala.

V této době byl nadbytek bezbožných a svatokrádežných kněží, celebrujících černé mše. Připomeňme si jen jména nejznámějších: Barthélemy Lemeignan, vikář od sv. Eustacha, jenž během černé mše obětovával dvě děti, rozřezav je na více kusů, František Mariette, vikář od sv. Severina, o němž jsme již hovořili, Josef Cotton, kněz přidělený k chrámu sv. Pavla, abbé Tournet, jenž byl upálen na náměstí Greve, protože sloužil mši na břiše jakéhosi 14tiletého děvčete a při níž, za oběti, si chlípně počínal.

Nejslavnějším však ze všech byl abbé Guibourg, kterého líčí La Reynie ve své zprávě adresované panu Louvois takto:

„Jest knězem sedmdesátiletým, narozeným v Paříži. Prohlašuje, že jest synem nebožtíka pána de Montmorency; velmi mnoho cestoval; zhýralý; spravoval několik kostelů v Paříži a okolí, oddán stále svatokrádežným praktikám; travič — umělec znalý všech druhů očarování; přítel Voisinové, s níž udržuje již ode dávna styky: sdílí společnou domácnost se svou souložnicí (dívka jménem Chanfrain), s níž měl několik dětí, z nichž některé sám zabil; člověk zvláštní, jejž nemožno s někým srovnati; podřezal a obětoval mnoho dětí, kterýž zločin je mu zcela běžným, černé mše, sloužené na břichu žen neb jiné oběti a vůbec vše, co se od něho žádá nejbezbožnějšího z moci jeho úřadu, nepůsobí mu nikdy žádných starostí.“

Během těchto mší byly uzavírány různé pakty a vidíme, jak se spojuje vévodkyně de Vivonne, švagrová Montespanové, s vévodkyní d’Angouleme a s paní de Vitry k zabití markýzy de Montespan, jež jim byla nepohodlnou.

Po celý ten čas měla černá mše charakter zločinného rozkošnictví. Ceremoniel byl zhruba asi takovýto: V nějaké místnosti černě vyzdobené stál černý oltář, za nímž visela černá draperie s velkým bílým křížem. Ve středu oltáře byl svatostánek s křížem, obklopený černými svícemi. Svíce byly zhotoveny ze sádla oběšenců, opatřovaného popravčím, jehož byla Voisinová milenkou. Kněz oblékl ornát jako k obyčejné mši. Na oltář ulehla úplně nahá žena, jejíž nohy visely s oltáře a hlava byla podepřena polštářem. Kněz postavil jí na prsa, mezi ňadra, kříž a na břicho kalich. Pak počal mši a pokaždé, když poklekl, líbal tělo před ním ležící.

Když zazněl v okamžiku posvěcování zvonek, kněz podřízl děťátko, říkaje při tom: „Náš Pán Ježíš Kristus nechal přijíti k sobě děti. A já chci, abys i ty šel k Němu a ty jdeš se vtěliti v Boha, poslán mou rukou, jíž musíš žehnati, neboť jsem jeho knězem.“

Krev byla zachycena do kalichu. Kněz přijímal pak jednu půlku hostie, smočené v této krvi. Druhá byla zastrčena do genitálií ženy, odkud byla vyndána a ponořena též do kalichu. Kněz pil, říkaje: „Totoť jest tělo mé, totoť jest krev má“ a tím byla mše skončena.

„Dcera Voisinové pravila,“ píše La Reynie, „že viděla abbého Guibourga celebrovati tuto mši v bytě své matky. Ona sama prý pomáhala připraviti nutné věci, jako žíněnku na židle nebo na stůl tvořící oltář, dva taburety na stranách, na nichž stály svícny se svíčkami. Když bylo vše připraveno, vešel z malé, přilehlé světnice Guibourg, oblečen jsa v svůj bílý mešní ornát, posetý černými šišticemi. Pak přivedla Voisinová ženu, na jejímž těle se měla černá mše sloužiti.“

Hle, co vypravuje Dr. Légué dle archivů Národní Bibliotéky o černé mši, celebrované pro markýzu de Montespan koncem ledna roku 1678.

„Když přišla ta, na kterou čekali, provázena mladou dívkou Markétou, dcerou to Voisinové, bylo jí řečeno, aby se úplně svlékla. Objevila se jedna z oněch nádherných nahot, stvořených, aby pokoušely dláto Coysevoxovo neb Coustouovo, odhalujíc formy podivuhodné kyprosti. Silné, hadovité kyčle podpíraly bezvadné torso a plné hrdlo dokazovalo sílu a prudkost ohnivého temperamentu. Tvář návštěvnice zůstávala stále maskovanou, bylo však viděti prameny světlých vlasů, řinoucích se k zemi, zkadeřených, těžkých, stvořených k nošení diadému, na nichž často lpěly rty zamilovaného prince, neboť touto ženou byla, jak jste snad již uhodli, pověstná de Montespan.

Ulehla na podivný oltář s nohama svěšenýma po jedné straně oltáře a na druhé majíc hlavu opřenu o podušku, již podpírala převržená židle. Abbé Guibourg postavil kříž na markýzina prsa, na břicho pokryté ubrouskem umístil kalich, načež započal bezbožný obřad. Markéta Voisinová nahrazovala ministranta. V okamžicích obětování, kdy celebrant má políbiti oltář, líbal Guibourg tělo markýzy de Montespan.

Při posvěcování zazvučel zvonek Markéty Voisinové a byl to umíráček, jenž zněl místností. Otevřely se dveře a objevila se žena, nesoucí v náruči asi dvou neb tříleté dítě... Guibourg uchopil slaboučkou oběť a pozdvihl ji nad kalich, pronášeje satanické zaklínání:

„Astaroth, Asmodée, knížata přátelství, zaklínám Vás, abyste přijali toto dítě jako oběť, již Vám nabízím a splnili, oč žádám.“ Pak položiv dítě na stůl, podřízl je. Děťátko sklonilo hlavu jak beránek pod nožem řezníka a jeho krev, stékající do kalichu, kapala na šat knězův, třísníc i nahé údy jeho spoluvinice. Po skončení oběti četl kněz tuto bizarní a nepochopitelnou formuli, psanou na panenském pergamenu:

„Já (zde vyslovil Guibourg tiše příjmení, jméno a hodnost Françoise Athénais de Mortemart, markýzy de Montespan) chci, aby mi král i Monseigneur Dauphin zachovali stálé přátelství, aby královna byla neplodnou, aby král opustil své lůžko i stůl pro mne a mé příbuzné, chci, aby mu bylo moje služebnictvo a moji přátelé příjemní. Milována a vážena velmoži, nechť jsem volána k poradám, abych věděla o všem, co se má díti. Nechť toto přátelství jest silnější než v minulosti; ať král opustí paní de Fontanges a nevšímá si jí a nechť zapudí i královnu, abych se mohla za něho provdati.“