Satanská biblia 04
SATANSKÝ SEX
Kolem
satanistického pohledu na volnou lásku vzniklo mnoho sporů. Často se
předpokládá, že sexuální aktivita hraje v satanismu nejdůležitější roli a
ochota účastnit se sexuálních orgii je nezbytnou podmínkou přijetí mezi
satanisty. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Ve skutečnosti jsou oportunisté,
kteří mají o satanismus zájem pouze kvůli jeho sexuálním aspektům, důrazně
odmítáni.
Satanismus
skutečně obhajuje sexuální svobodu, ale pouze v pravém slova smyslu. Volná
láska znamená podle satanismu přesně toto: svobodu být buďto věrný jediné osobě
či uspokojovat sexuální tužby s tolika lidmi, kolik je podle vašeho názoru
nutné k uspokojení vašich konkrétních potřeb.
Satanismus
nedoporučuje těm, kteří k tomu nedojdou přirozeným způsobem, aby se oddávali
orgiím či vrhali do mimomanželských vztahů. Pro mnohé by bylo jednoduše
nepřirozené a škodlivé, kdyby byli nevěrní partnerům, které si zvolili. Jiné by
naopak frustrovalo být sexuálně vázáni pouze na jednu osobu. Každý se musí
rozhodnout sám za sebe, jaká forma sexuální aktivity nejlépe vyhovuje jeho
individuálním potřebám. Podle satanských měřítek je stejně špatné podléhat
sebeklamu a nutit se do cizoložství, nebo vyhledávat sexuální partnery před
svatbou pouze proto, abyste dokázali svému okolí (nebo, což je ještě horší,
sami sobě), že jste se zbavili pocitu viny, jako nechat kvůli hluboce
zakořeněným pocitům viny jakoukoli sexuální potřebu neuspokojenou.
Mnozí lidé,
kteří si neustále dokazují, jak se zbavili pocitu viny vyvolaného sexem, jsou
ve skutečnosti spoutáni daleko pevnějšími pouty než ti, kteří prostě přijímají
sexuální aktivitu jako přirozenou součást života a nedělají kolem své sexuální
svobody takový rozruch. Je například uznávaným faktem, že nymfomanka (dívka snů
každého muže a hrdinka senzačních románů) není sexuálně svobodná, ale je ve
skutečnosti frigidní a těká od jednoho muže k druhému, jelikož má příliš velké
zábrany, aby vůbec kdy mohla najít úplné sexuální uspokojení.
Další mylnou
představou je názor, že schopnost účastnit se skupinové sexuální aktivity
svědčí o sexuální svobodě. Všechny dnešní skupiny oddávající se volnému sexu
mají jedno společné - odmítají fetišistické či úchylné praktiky.
Silácké
příklady nefetišistické sexuální aktivity, chabě maskované jako svoboda, mají
ve skutečnosti stejný průběh. Všichni účastníci orgie následují příkladu vůdce
skupiny - svléknou se do naha a mechanicky souloží, jako na povel. Žádný z
přítomných přitom netuší, že by jejich osvobozená forma sexu mohla být
nezúčastněnými pozorovateli, kteří nedokáží klást rovnítko mezi uniformitu a
svobodu, považována za sešněrovanou a infantilní.
Satanista si
uvědomuje, že pokud má být znalcem sexu (a skutečně se osvobodit od pocitu
viny), nemůže se nechat rdousit ani takzvanými sexuálními revolucionáři ani
prudérní společností, spoutanou pocity viny. Těmto klubům volného sexu zcela
uniklo, o čem sexuální svoboda vlastně je. Nemůžete-li realizovat sexuální
aktivitu na individuální bázi (což zahrnuje i osobní fetiše) nemá vůbec smysl
vstupovat do nějaké organizace, která se zabývá sexuální svobodou.
Satanismus
připouští jakoukoli aktivitu, která hluboce uspokojuje vaše sexuální touhy - ať
už jsou heterosexuální, homosexuální, bisexuální či pokud je libo dokonce
asexuální. Satanismus schvaluje fetiš nebo deviaci, které obohatí váš sexuální
život, pokud se ale netýkají někoho, kdo by o ně nestál.
Rozmach
deviantního respektive fetišistického chování v naší společnosti by jistě
šokoval fantazii sexuálně naivních lidí. Existuje daleko více sexuálních
odchylek, než si neinformovaný člověk dokáže představit: transvestitismus,
sadismus, masochismus, urolagnie, exhibicionismus - abychom uvedli pouze
několik nejrozšířenějších. Každý má nějakou vlastní formu fetiše, ale protože
si lidé nejsou vědomi převahy fetišistického chování v naší společnosti, mají
pocit, že kdyby se poddali svým nepřirozeným tužbám, byli by spatní.
(Fetišismus nepraktikují pouze lidé, ale také zvířata. Fetiš je nedílnou
součástí sexuálního života zvířat. Tak například pohlavní pach podmiňuje
sexuální vzrušení jednoho zvířete druhým. Laboratorní testy prokázaly, že pokud
je nějaké zvíře uměle zbaveno svého pachu, ztrácí sexuální přitažlivost.
Stimulace sexuálním pachem působí příznivě i na člověka, i když to často
popírá.)
Dokonce i
asexuální jedinec má svou úchylku - asexualitu. Nepociťovat vůbec sexuální
touhu (pokud to není dáno stářím, chorobou, apod.) je daleko nenormálnější než
být sexuálně promiskuitní. Jestliže dá satanista přednost sexuální sublimaci
před otevřenou sexuální realizací, je to výhradné jeho věc. U mnoha případů
sexuální sublimace (nebo asexuality) by jakýkoliv pokus sexuálně se osvobodit
měl pro asexuála negativní následky.
U asexuálů je
sexuální touha vždy sublimovaná, ať již v podobě práce, nebo koníčků. Veškerá
energie či silný zájem, který by normálně věnovali sexuální aktivitě, se
přelije do jiných zábav nebo činností. Jestliže někdo dává přednost určitým
zájmům na úkor sexuální aktivity, je to jeho věc, a nikdo nemá právo zatracovat
ho za to. V každém případě by si ale dotyčný měl uvědomit, že jde o sexuální
sublimaci.
Mnoho tajných
sexuálních tužeb zůstane pouhou fantazii, protože je není možno vyjádřit.
Nemožnost vybití často vede k nutkavému jednání, a značná část lidí si proto
vytváří vlastní tajné cesty, jak dát průchod sexuálním touhám. Jelikož většina
fetišistických aktivit není zjevná, neměli by lidé, kteří toho o sexu moc
nevědí, podléhat klamu, že vůbec neexistuje. Uvedu pár příkladů důmyslných
technik: mužský transvestita se ukájí tím, že nosí dámské prádlo, ale jinak na
něm nic nepoznáte. Masochisticky založená žena může nosit o několik čísel menší
stahovací podvazkový pás, takže bude během dne prožívat sexuální rozkoš z
nepříjemných pocitů, aniž kdokoliv co pozná. Tyto příklady jsou mnohem mírnější
a rozšířenější než jiné, které by bylo možno uvést.
Satanismus
podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud nikomu neubližuje. Abychom
se vyhnuli nedorozumění, je třeba toto tvrzení blíže objasnit. Neubližování
druhým nezahrnuje neúmyslné ublížení někomu, kdo nemusí souhlasit s vašimi
názory na sex, protože jeho pohled na sexuální morálku je úzkostný. Samozřejmé
byste se měli snažit, abyste se nějakým způsobem nedotkli svých blízkých, jako
třeba přepjatě stydlivých přátel a příbuzných. Pokud se opravdu snažíte, abyste
jim neubližovali a oni vám na něco náhodné přijdou, nenesete žádnou
odpovědnost, a neměli byste ani mít pocit viny za své sexuální přesvědčení nebo
proto že někdo trpí v důsledku vašeho přesvědčení. Jestliže žijete v neustálém
strachu, že se svým postojem k sexu dotknete prudérních povah, pak nemá smysl
snažit se vymanit z pocitu viny. Rozhodně však věci neprospěje, budete-li
okázale předvádět své svobodomyslné názory.
Druhou
výjimkou jsou masochisté. Masochista pociťuje rozkoš, když je mu ubližováno,
jestliže mu upřete rozkoš z bolesti, ubližujete mu stejné jako fyzická bolest
ubližuje někomu, kdo není masochista. Tuto situaci ilustruje příběh jednoho
skutečné krutého sadisty: Masochista ho prosí: bij mě! A nemilosrdný sadista mu
odpovídá: NE! Pokud někdo chce, aby mu bylo ubližováno a nachází rozkoš v
bolesti, není důvod, proč bychom mu neměli dopřát radosti, na které je zvyklý.
Výraz sadista
označuje v běžné mluvě člověka, který nachází rozkoš v bezohledné brutalitě.
Skutečný sadista je však ve skutečnosti vybíravý. Pečlivě vybírá z široké škály
potenciálních obětí. Splnění touhy těm, kterým utrpení dělá dobře, mu přináší
úžasnou rozkoš. Vyrovnaný sadista je požitkář a znalec, neboť si vybírá
jednotlivce, kteří si jeho zájem zaslouží!
Jestliže je
někdo natolik vyrovnaný, aby přiznal, že je masochista a že mu přináší rozkoš
být zotročován a bičován, pravý sadista je jen potěšen, když mu může vyhovět.
Kromě
uvedených výjimek by satanista nikomu vědomě neublížil, aniž by se dotkl jeho
sexuálních práv. Pokud se snažíte vnutit své sexuální touhy tomu, kdo o vaše
návrhy nestojí, porušujete jeho sexuální svobodu. Satanismus neschvaluje
znásilnění, zneužívání dětí, sexuální zneužívání zvířat a jakoukoli sexuální
aktivitu zasahující osoby, které ji odmítají nebo které by díky své nevinnosti
či naivitě mohly být svedeny či výhružkami dohnány, aby dělaly něco proti své
vůli.
Pokud jsou
všichni zúčastnění dospělí zodpovídající za své činy a dobrovolně se zapojí do
dané formy sexuální realizace - i když je obecně považována za tabuizovanou -
pak není důvod, aby potlačovali své sexuální sklony.
Pokud si
uvědomujete všechny důsledky, výhody i nevýhody, a jste si jisti, že vaše činy
neublíží nikomu, kdo nechce nebo si nezaslouží, aby mu bylo ubližováno, pak
nemáte proč potlačovat své sexuální záliby.
Stejně jako
se ani dva lidé neshodují ve výběru stravy ani v množství potravy, kterou
potřebují, různí se i sexuální záliby a apetit. Společnost ani nikdo jiný nemá
právo stanovit jiné osobě sexuální normy nebo frekvenci sexuálního vyžití.
Žádné sexuální chování lze vždy posuzovat pouze v kontextu dané situace. Z toho
plyne, že to, co někdo považuje za sexuálně správné a morální může jiného
frustrovat. Platí i opak: někdo může být sexuálně výrazně nadán, ale bylo by
nespravedlivé, aby vyvolával pocity méněcennosti v někom, kdo se mu sexuální
zdatností nevyrovná, a bylo by bezohledné, aby se vnucoval jiné osobě (např.
muž, obdařený nenasytným sexuálním apetitem převyšujícím potřeby jeho ženy).
Nebylo by hezké, kdyby od ní očekával, nadšenou odezvu na své nabídky, ona ale
musí projevit stejnou ohleduplnost. V případě, že nepociťuje žádnou velkou
vášeň, by ho měla sexuálně přijmout, sice pasivně, ale nicméně mile, nebo si
nestěžovat, pokud se rozhodne hledat uspokojení jinde - včetně autoerotických
praktik.
Ideální vztah
je takový, ve kterém se lidé hluboce milují a sexuálně si vyhovují. Dokonalé
vztahy jsou nicméně poměrně řídké. Je důležité zdůraznit, že láska duchovní a
sexuální sice mohou, ale nutně nemusí jít ruku v ruce. Jestliže existuje
alespoň určitá míra sexuálního porozumění, bývá často omezeno, a dochází ke
splnění pouze některých sexuálních tužeb.
Pokud si
sexuálně vyhovujete, pak není větší rozkoš nad spojení s tím, koho hluboce
milujete. Pokud si sexuálně nevyhovujete, je třeba zdůraznit, že v žádném
případě nemusí jít o absenci duchovní lásky. Člověk může, a často tomu tak bývá
existovat bez druhého. Ve skutečnosti se často jeden z manželů uchyluje k
mimomanželské sexuální aktivitě právě proto, že svého partnera hluboce miluje a
chce se vyhnout tomu, aby ho ranil něho se mu vnucoval. Hluboká duchovní láska
je obohacena láskou sexuální, a je samozřejmě nutnou součástí každého
uspokojivého vztahu, protože se však sexuální záliby liší, může někdy
mimomanželská sexuální aktivita nebo masturbace být potřebným doplněním.
Masturbace,
kterou mnoho lidí považuje za sexuální tabu, představuje problém viny, s nímž
není snadné se vypořádat. Na toto téma je třeba položit zvláštní důraz, neboť
přestavuje velice důležitou součást mnoha úspěšných magických konání.
Již od doby,
kdy judejsko-křesťanská bible popsala hřích Onanův (Gen 38:7-10), uvědomoval si
člověk závažnost a důsledky „samotářské neřesti". Přestože moderní
sexuologové vysvětlují Onanův hřích jako běžný coitus interruptus, zavádějící
teologický výklad napáchal během staletí značnou škodu.
Kromě
skutečných sexuálních zločinů patří masturbace mezi nejvíce odsuzovaná jednáni.
V minulém století vzniklo nesčetně prací popisujících její hrůzné následky.
Prakticky všechny tělesné či duševní choroby byly připisovány hříchu
masturbace. Bledost, dýchavičnost, uhýbavý pohled, propadlý hrudník, nervozita,
uhry a nechutenství - to je jen několik údajných následků. Pokud jste se
nedrželi varováni příruček pro mladé muže, mohli jste si být jisti, že skončíte
naprostým fyzickým a mentálním zhroucením.
Odpudivé
popisy v těchto příručkách by mohly být téměř zábavné, kdyby nebylo smutného
faktu, že navzdory úsilí současných sexuologů, lékařů, spisovatelů a dalších,
odstranit stigma, které masturbace nesla, podařilo se hluboce zakořeněné pocity
viny, vyvolané nesmysly v těchto sexuálních příručkách, vymazat pouze částečně.
Velké procento lidí, zvláště těch, kterým je přes čtyřicet, nedokáže emočně
přijmout fakt, že masturbace je přirozená a zdravá, i když racionálně věc
chápou. Svůj nepřekonatelný odpor, často podvědomě, přenášejí na své děti.
Převládal názor, že se člověk zblázní, bude-li přes veškerá napomínání
pokračovat v autoerotických praktikách. Tento absurdní mýtus vznikl na základě
častých zpráv o masturbaci chovanců psychiatrických zařízení. Jelikož téměř
všichni nevyléčitelní šílenci masturbovali, soudilo se, že zešíleli právě z
tohoto důvodu. Nikoho nenapadlo, že skutečnou příčinou masturbačních praktik
byl v jejich případě nedostatek sexuálních partnerů a především ztráta zábran,
typická pro pokročilé šílenství.
Mnoho lidí by
raději vidělo, kdyby si jejich partner hledal vyžití mimo vztah, než aby se
uchýlil k autoerotickým aktům, kvůli vlastním pocitům viny, partnerově nechuti
účastnit se masturbace, nebo strachem z jeho odporu, přestože u překvapivě
vysokého počtu případů přináší vědomí, že má partner sexuální zážitky s jinými
lidmi, zástupné vzrušení, i kdyžto málokdo přizná.
Pokud je
stimulace vyvolaná představami partnera, který se sexuálně stýká s dalšími
lidmi, melo by se o tom otevřeně mluvit, protože tím obě strany mohou
jen získat. Pokud masturbaci brání pouze pocit viny jedné nebo obou
zúčastněných stran, měli by se oba snažit tyto pocity buďto vymazal nebo je
využít. Mnoho vztahů by se dalo zachránit, kdyby se oba zainteresovaní necítili
vinni, že se oddával přirozenému aktu masturbace.
Masturbace je
považována za něco špatného, protože přináší rozkoš vyvolanou záměrným třením
zapovězených oblastí těla vlastní rukou. Pocity viny provázející většinu
sexuálních aktů lze zmírnit tvrzením přijatelným pro církev: smyslové požitky
jsou nutné k plození potomstva - i když si dáváte pozor na kalendář a hlídáte
bezpečné dny. Pokud se oddáváte masturbaci, pak vám taková útěcha ovšem
nestačí. Ať už vám napovídali o neposkvrněném početí, co chtěli, - i kdyby vám
slepá víra umožňovala tuto absurditu spolknout -víte dobře, že ke zplození
dítěte je zapotřebí sexuálního styku s osobou opačného pohlaví! Pokud trpíte
pocitem viny za prvotní hřích, budete přirozeně cítit ještě větší vinu,
oddáváte-li se sexu jen pro své uspokojení, bez úmyslu plodit děti.
Satanistovi
je naprosto jasné, proč pánbíčkáři prohlašují masturbaci za hříšnou. Stejně jako
další přirozené akty to lidé prostě stejně budou dělat, bez ohledu na to, jak
ostře jsou káráni. Vyvolávání pocitů viny je důležitou součástí jejich zlovolné
taktiky, jak přimět lidi, aby své hříchy vykoupili hypotékami na chrámy
odříkání!
I když se
dnes většinou nesvíjíme pod břemenem viny, vnucené náboženstvím (nebo si to
alespoň myslíme), moderní člověk stále ještě pociťuje stud, když podlehne touze
masturbovat. Když se muž uspokojuje autoeroticky, místo aby se účastnil honby
za ženami, může se cítit oloupen o svou mužnost. Žena se možná uspokojí
sexuálně, ale touží po uspokojeni svého ega, které jí přináší hra svádění. Ani
rádoby Casanova ani strojený vamp nemají adekvátní pocity, když se mohou
sexuálně ukájet pouze masturbací. Oba by dali přednost i ne zcela vyhovujícímu
partnerovi. Řečeno satansky, je daleko lepší oddávat se dokonalé fantazii, než
se podílet na neuspokojivém zážitku s jiným člověkem. U masturbace máte alespoň
kontrolu nad situací. Ilustrace neoddiskutovatelného faktu, že masturbace je
zcela přirozený, zdravý jev: provozují ji všichni příslušníci zvířecího
království. Lidské děti se také řídí instinktivní touhou masturbovat, pokud za
to nebudou kárány rozhořčenými rodiči, kterým bezpochyby spílali jejich rodiče,
a tak dál, pěkně pozpátku. Je smutnou pravdou, že pocity viny, které v rodičích
vyvolává sex, se beze změny přenesou na děti. Abychom uchránili své děti před
nešťastným sexuálním osudem svých rodičů, prarodičů, a možná i nás samých, je
třeba nazvat tento zvrácený morální kód pravým jménem: je to pragmaticky
sestaveny soubor pravidel, která by nás zničila, kdybychom se jimi bez odmluvy
řídili! Dokud se neosvobodíme od směšných sexuálních norem současné
společnosti, včetně takzvané sexuální revoluce, nezbavíme se neurózy vyvolané těmito
omezeními. Příklon k nové, rozumné a humanistické morálce satanismu může - a
také tomu tak bude - dát podnět ke vzniku nové společnosti, v níž se naše děti
budou zdravě vyvíjet, aniž by byly zatíženy zničujícími morálními břemeny
současné nemocné společnosti.
NE VŠICHNI
UPÍŘI SAJÍ KREV!
Satanismus
znamená odpovědnost k odpovědným a spolehlivým, nikoliv zájem o psychické
upíry. Mnoho lidí žijících na této Zemi: provozuje jemné uměni vyvolat v
druhých zcela bezdůvodný pocit odpovědnosti nebo dokonce vděčnosti. Satanismus
vidí tyto pijavky v pravém světle. Psychičtí upíři jsou ti, kdo vysávají jiným
životní energii. Tento druh lidi můžeme najít ve všech vrstvách společnosti.
Pro náš život nemají žádný smysl, a nejsou ani předmětem lásky ani skutečnými přáteli.
Přesto se vůči nim cítíme odpovědni, a přitom sami nevíme proč.
Pokud máte
pocit, že byste se mohli stát obětí takového člověka, platí několik
jednoduchých pravidel, která vám pomohou pří rozhodování. Existuje nějaká
osoba, které často voláte nebo ji navštěvuje, aniž byste to ve skutečnosti
chtěli, protože je vám jasné, že pokud tak neučiníte, budete trpět pocitem
viny? Nebo zjišťujete, že neustále prokazujete laskavost někomu, kdo nepřijde a
nepožádá o ni, ale říká si nepřímo? Psychický upír po vás nikdy nic nežádá. To
by bylo přece jen příliš. Prostě dají svá přání najevo mnohem jemnějším
způsobem, takže nemohou být nařčeni, že otravují. Ani by je nenapadlo někoho
zneužívat ta vždy jsou ochotni bez protestu a s radostí přijmout svůj úděl -
navenek!
Jejich hříchy
nespočívají v tom, co udělají, ale v tom, co nevysloví. Pocit, že se o ně
musíte starat, nepramení z toho, co říkají, ale z toho, co neříkají. Na to, aby
vám nepokrytě sdělili své požadavky, jsou příliš mazaní- vědí, že byste je
odmítli, měli konkrétní a legitimní důvod se k nim neznat.
Velké
procento těchto lidí se vyznačuje zvláštními atributy, díky nimž je jejich
závislost na vás lépe zdůvodněná a je i daleko účinnější. Mnozí psychičtí upíři
jsou invalidé (nebo to předstírají), eventuelně jsou mentálně něho emocionálně
narušení. Jiní mohou předstírat neznalost či neschopnost, takže ze soucitu -
nebo častěji ze vzteku - uděláte vše za ně.
Tradiční
způsob zapuzení démona či živlu znamená poznat, co je zač, a provést vymítání.
Rozpoznání těchto moderních démonů a jejich metod je jediný protijed chránící
před zničující mocí, kterou by nad vámi mohli získat.
Pouze proto,
že jim jejich rafinované tahy nikdo nevysvětlil, bere většina lidí tyto pasivně
zvrhlé typy jako normální. Přijímají tyto ubohé duše jako lidi, kteří měli
menší štěstí než oni sami, a mají pocit, že by jim měli pomáhat, jak jen to je
možné. Altruistické postoje. které umožňuji těmto parazitům vegetovat, udržuje
při životě právě smysl pro zodpovědnost, zaměřený nesprávným směrem, či
neopodstatněný pocit viny. Existence psychického upíra je umožněna tím, že si
za své oběti chytře vybírá svědomité, zodpovědné lidi, kteří se obětuji pro své
morální'závazky.
V některých
případech jsme obdobným způsobem vysáváni celými skupinami i jednotlivci. Každá
organizace shromažďující finanční prostředky, ať už charitativní nadace, obecní
rada, náboženský či podpůrný spolek, atd., si pečlivě vybírá za předsedu či
koordinátora osobu, která je mistrem ve vyvolávání pocitu viny. Úkolem předsedy
pak je zastrašit nás a dohnat k tom, abychom nejdříve otevřeli svá srdce a pak
i peněženky tomu, kdo přijímá jejich dobrou vůli- aniž by se zmínil, že v mnoha
případech není jeho čas věnován nezištně, ale že za své ušlechtilé skutky bere
tučnou mzdu. Mistrně hrají na sympatie a uznalost zodpovědných lidí. Často
vídáme malé děti, které byly těmito pokryteckými zlodějskými mistry vyslány,
aby bezbolestně vytáhly dary z dobrosrdečných důvěřivců. Kdo by dokázal odolat
nevinnému kouzlu dítěte?
Samozřejmě
existují lidé, kteří nejsou šťastni, jestliže nemohou nějakým způsobem pomáhat,
ale mnozí z nás do této kategorie nepatří. Bohužel, často jsme nuceni dělat
věci, o kterých nejsme upřímně přesvědčeni, že je po nás může někdo chtít.
Svědomitý člověk se těžko rozhoduje mezi dobrovolnou a nucenou dobročinnosti.
Chce jednat spravedlivě, ale zjišťuje, že je velice problematické přesně určit,
komu by měl pomáhat a jak velkou pomoc od něj může okolí právem očekávat.
Každý si musí
rozhodnout sám za sebe, jaké jsou jeho závazky vůči přátelům, rodině a obci.
Než věnuje čas a peníze těm, kdo nepatří mezi jeho nejbližší příbuzné a okruh
blízkých přátel, musí uvážit, co si může dovolit, aniž by poškodil své
nejbližší. A když bude takto uvažovat, musí mezi ty, kteří pro něj znamenají nejvíce,
zcela jistě zařadí i sebe. Musí pečlivě uvážit oprávněnost požadavku a osobnost
a motivy žadatele.
Pokud někdo
celý život říkal ano, je mimořádně obtížné naučit se říkat ne. Pokud však
nechce, aby byl neustále využíván a pokud okolnosti takové rozhodnutí
ospravedlňují, musí se naučit říci ne. Když jim to dovolíte, psychičtí upíři
budou stále víc pronikat do vašeho každodenního života, až vám nezůstane vůbec
žádné soukromí. Neodbytný pocit, že se o ně musíte starat, vás nakonec připraví
o chuť cokoliv podnikat.
Psychický
upír si vždy vybere člověka, který je relativně vyrovnaný a spokojený se svým
životem - žije ve šťastném manželství, je spokojen se svou prací, a nemá
zvláštní problémy s okolním světem - a začne ho vysávat. Samotný fakt, že si
psychický upír vybere jako oběť šťastného člověka ukazuje, že mu chybí vše, co
má jeho oběť. Udělá co může, aby vyvolal rozbroje a neshody mezi oběti a těmi,
které má ráda.
Dávejte si
proto velký pozor na každého, kdo zjevně nemá žádné skutečné přátele a nic v
životě ho zvlášť nezajímá (kromě vás). Obvykle vám bude vykládat, že si své
přátele vybírá velmi pečlivě nebo že nenavazuje snadno přátelství, protože má
vysoké nároky. (K získání a udržení přátel musí být člověk ochoten dát také
něco ze sebe - což psychický upír nedokáže). Honem ale dodá, že vy splňujete
všechny jeho požadavky a jste mezi lidmi naprostou výjimkou. Vy jste jedním z
mála, kteří si zaslouží přátelství.
Abyste si
nespletli zoufalou lásku (což je hodně sobecká záležitost) s upírstvím, je
třeba si uvědomit propastný rozdíl mezi nimi. Jediný způsob, jak zjistit,
jestli jste vysáváni, je poměřit, co dáváte a co dostáváte.
Někdy se
stane, že vás obtěžují nároky, které na vás klade milovaná osoba, blízký přítel
nebo dokonce zaměstnavatel. Než ale někoho označíte za psychického upíra, je
třeba si položit otázku:
Co za to
dostávám? Jestliže váš partner, milenka nebo milenec trvá na tom, abyste mu
často volal, ale vy na oplátku vyžadujete, aby vám vysvětlil, co dělal v době,
kdy nebyl s vámi, musíte si uvědomit, že jde o kompromis. Nebo je-li váš přítel
zvyklý obracet se na vás o pomoc v nevhodnou chvíli, ale stejně tak vy počítáte
s tím, že on bez prodlení vyhoví vašim okamžitým potřebám, musíte to považovat
za fair obchod. Jestliže vás zaměstnavatel požádá, abyste udělali víc, než se
od vás normálně očekává, ale přehlédne vaši občasnou nedochvilnost nebo vám dá
volno, když ho potřebujete, nemáte samozřejmě žádný důvod si stěžovat a mít
pocit, že vás využívá.
Jestliže se
ale na vás neustále někdo obrací a očekává, že mu budete prokazovat laskavosti
a v případě, že vy něco potřebujete, má vždy neodkladné povinnosti, pak jste
vysáváni.
Psychický
upír vám často něco daruje, abyste měli pocit, že mu něco dlužíte, a tím si vás
připoutá. Rozdíl mezi vaším a jejich dáváním je ten, že vy musíte zaplatit
něčím nemateriálním. Chtějí, abyste vůči nim cítili závazek a velice by je
rozladilo, nebo dokonce rozzlobilo, kdybyste jim na oplátku chtěli něco dát.
Stručně řečeno, musíte jim prodat duši, a oni vám budou neustále vaši povinnost
vůči nim připomínat tím, že o ní nebudou mluvit.
Jste-li praví
satanisté, jediný způsob, jak jednat s psychickým upírem, je dělat hloupého a
chovat se, jako by byli skutečnými altruisty a nečekali, že se jim nějakým
způsobem odvděčíte. Dejte jim pořádnou lekci! Laskavě si vezměte, co vám
nabízejí a nahlas poděkujete, aby to všichni slyšeli, a odejděte! Tak můžete
zvítězit. Co na to můžou říct? Pokud není zbytí a očekává se, že jim jejich
velkorysost oplatíte (velice nepříjemná povinnost), řekněte ne-ale opět vlídně.
Když ucítí, že jim unikáte ze spárů, stanou se dvě věci: Zaprvé, budou se
tvářit zdrceně a doufat, že váš smysl pro povinnost a sympatie se vrátí. Pokud
se tak nestane, ukáží se v pravém světle, budou vzteklí a mstiví.
Když jste je
dotlačili až sem, můžete se VY tvářit ublíženě. Konec konců, neudělali jste nic
špatného, jen jste náhodou měli neodkladné povinnosti, zrovna když vás
potřebovali, a jelikož se nepředpokládalo, že za své dárky něco dostanou, není
co řešit. Psychický upír si nakonec uvědomí, že jeho metody byly odhaleny a
nebude dále naléhat. Nebude s vámi dát ztrácet čas, ale přeorientuje se na
další, nic netušící oběť.
Může se ale
stát, že psychický upír nepustí kořist tak snadno, ale udělá vše, aby vás mohl
týrat. Má spoustu času, protože jakmile byl jednou odmítnut, zapomene na vše
ostatní (nebo na to málo, co má) a veškerý čas věnuje přípravě pomsty, neboť je
přesvědčen, že na ni má právo. Z toho důvodu je nejlepší vyhnout se těmto lidem
od samého počátku. Jejich pochlebování a závislost vám může zpočátku lichotit,
jejich dárky mohou být lákavé, ale nakonec zjistíte, že za ně platíte mnohokrát
víc.
Neztrácejte
čas s lidmi, kteří vás nakonec zničí; místo toho se soustřeďte na ty, kteří si
budou vážit vaší zodpovědnosti vůči nim, a budou obdobnou zodpovědnost
pociťovat vůči vám.
Pokud vy sami
jste psychický upír - mějte se na pozoru! Dejte si pozor na satanistu - je
připraven prohnat vám se škodolibou radostí pověstný naostřený kolík srdcem!
ŽÁDNÉ
NUTKÁNÍ...ROZKOŠ
Nejvyšším
stadiem vývoje lidstva je vědomí těla! Satanismus doporučuje svým stoupencům,
aby se oddávali přirozeným touhám. Jedině tak z vás může být naprosto
spolehlivý člověk, bez frustrací, které by mohly být škodlivé jak vám, tak
vašemu okolí. Nejjednodušší krédo satanismu proto zní: NAMÍSTO ZDRŽENLIVOSTI
ROZKOŠ!!!
Lidé si často
pletou nutkání s požitkářstvím, mezi těmito dvěma pojmy je obrovský rozdíl.
Puzení není nikdy vyvoláno požitkářstvím, ale neschopností oddávat se požitkům.
Když se z něčeho stane tabu, touha tím jen zesílí. Každý dělá nejraděj to, co
se mu zakazuje. Zakázané ovoce je nejsladší.
Pokud někomu
chybí možnost normálně ulevit svým tužbám, prudce vzrostou a změní se v puzení.
Kdyby všichni lidé měli podmínky, aby mohli beze strachu z eventuálních
problémů nebo hanby pravidelně ukájet své choutky, byli by dostatečně uvolnění
a mohli by vést zcela normální život bez frustrací. Byli by volní a mohli se
vrhnout do libovolné činnosti, místo aby plnili své povinnosti jen napůl,
protože jejich tvůrčí síly jsou bržděny frustrací přirozených tužeb. To platí
pro většinu případů, ale vždy se samozřejmě vyskytnou jedinci, kteří pracují
lépe pod tlakem.
Obecně vzato
ti, kdo potřebují určitou míru strádání, aby mohli naplno tvořit podle svých
schopností, jsou v podstatě uměleckého založení. (Později bude řečeno více o
naplnění dosaženém prostřednictvím odříkání). V žádném případě to ale
neznamená, že všichni umělci patří do této kategorie. Naopak, mnoho umělců
nedokáže tvořit, dokud nejsou uspokojeny jejích základní živočišné potřeby.
Normální
vybití tužeb většinou nechybí umělci či individualistovi, ale průměrnému
pracujícímu příslušníku středních tříd. Je ironií, že zodpovědný, úctyhodný
člověk - ten, kdo platí účty celé společnosti - by si měl ze všech nejméně
přijít na své. Právě on si musí být stále vědom svých morálních povinností, on
je zatracován, když ukájí své přirozené choutky.
Satanské
náboženství to považuje za hrubou nespravedlnost. Ten, kdo plní své závazky, by
měl mít největší právo na požitky, jaké si zvolí, bez cenzury ze strany
společnosti, jíž slouží. Konečně přišlo náboženství (satanismus), které velebí
a odměňuje ty, kdo podporují společnost, v níž žijí, místo aby je odsuzovala za
jejich lidské potřeby.
V každém
kodexu zásad (jedno, zda náboženských, politických nebo filozofických) lze
najit něco dobrého. V šílenství hitlerismu najdeme jeden zářivý příklad - síla
radosti! Hitler nebyl žádný blázen, když nabízel Němcům štěstí v soukromém
životě, aby si tak pojistil loajalitu a nejvyšší výkon.
Potvrdilo se,
že většina nemocí má psychický původ, a psychosomatické choroby jsou přímým
důsledkem frustrací. Říká se, že dobří lidé umírají mladí.Díky křesťanským
zásadám dobří lidé skutečně umírají mladí. K předčasné zchátralosti duše i těla
totiž vede právě frustrace přirozených pudů.
Z vylepšování
ducha a těla se stala velká móda. Poskytování rozkoší tělu, schránce, bez níž
by duch ani myšlení nemohly existovat, je však považováno za sprosté, primitivní
a hrubé. Stejně jako dříve, i dnes většina lidi,. kteří se o sobě domnívají, že
jsou emancipovaní, transcenduje od normálnosti k idiocii.
Prohýbají se
dozadu, aby si dosáhli na pupek a živí se výstředními a exotickým potravinami,
jako je hnědá rýže a čaj, čímž získávají pocit, že dosáhnou vysokého stupně
duchovního vývoje.
Šlichta!
ulevuje si satanista. Raději bude jíst pořádné vydatné jídlo, pocvičí si
představivost a transcendovat bude pomocí fyzického a emočního naplnění.
Satanista se domnívá, že po staletích strávených v poutech nesmyslných
náboženských požadavků, každý uvítá možnost být konečně člověkem!
Pokud si
někdo myslí, že se potlačováním přirozených tužeb vyhne prostřednosti, měl by
si prostudovat východní mystické nauky, které jsou poslední dobou velice
oblíbeny mezi intelektuály. Křesťanství je stará vesta, a ti, kdo touží vymanit
se z jeho pout, se obracejí k takzvaným osvíceným náboženstvím jako je
buddhismus. Přestože si křesťanství samozřejmě zaslouží kritiku, jíž se mu
dostává, možná že dokonce schytalo víc, než mělo. Stejně jako svedení křesťané
se i stoupenci mystických pověr provinili nedostatečným humanismem. Obé
náboženství jsou sice založena na otřepaných filozofiích, ale stoupenci
mystických náboženství tvrdí, že jsou osvícení a osvobození od dogmatu viny
ustaveného křesťanstvím. Východní mystik se dokonce ještě více než křesťan
vystříhá živočišného chování, jež by mu připomínalo, že není žádný světec, ale
pouhý člověk - nic než jiný druh zvířete, někdy lepší, mnohem častěji ale horší
než ti, co běhají po čtyřech - který se díky božskému spirituálnímu a
intelektuálnímu vývoji stal nejhorším zvířetem! Satanista si klade otázku, Co
je na tom špatného, být člověkem se všemi chybami i klady? Popřením svých tužeb
není mystik ani o trochu blíž překonání nutkavosti než jeho spřízněná duše -
křesťan. Východní mystická náboženství učila lidi, aby kontemplovali nad svým
pupkem, stáli na hlavě, hleděli do zdi, vyhýbali se označování věcí a ukáznili
louhu po hmotných rozkoších. Jsem si jist, že jste poznali dost takzvaně
ukázněných jogínů, kteří nebyli schopni zvládnout zlozvyk kouření, nebo tolik
údajně osvobozených buddhistů, které konfrontace s příslušníkem opačného - nebo
případně téhož - pohlaví vzrušuje stejné jako méně uvědomělého člověka. Když se
jich zeptáte, proč jsou takoví pokrytci, uchýlí se k dvojznačnosti
charakteristické pro jejich víru - nejsou-li jednoznačné odpovědi, nikdo je
nemůže přitisknout ke zdi!
Je prostou
skutečností, že tento druh lidí vedlo k hlásání odříkání právě požitkářství.
Nutkavý masochismus je důvodem, proč si vybrali náboženství, které nejen
obhajuje sebezapírání. ale dokonce je za to velebí a nabízí jim svatouškovskou
cestu k vyjádření masochistických potřeb. Čím horší týrání dokáží nést, tím
budou svatější.
Pro většinu
lidí masochismus znamená odmítání rozkoší. Satanismus poukazuje na některé
další významy pojmů a považuje masochismus za požitkářství, pokud se veškeré
pokusy přimět někoho, aby se zbavil masochistických sklonů setkají s odporem,
resp. selžou.
Satanista
nezatracuje lidi za to, že dávají volný průchod svým masochistickým tužbám;
krajní opovrženi ale pociťuje vůči těm, kteří nedokáží být natolik upřímní
(přinejmenším vůči sobě), aby si svůj masochismus přiznali a akceptovali ho
jako přirozenou součást své osobnosti.
Používat
náboženství jako výmluvy pro masochistické sklony není moc dobré, ale tito lidé
mají ještě tu drzost cítit se nadřazeni těm, kdo nejsou spoutáni sebeklamným
vyjádřením svých fetišů. Neváhali by zatratit toho, kdo nachází jednou týdně
vyžití ve styku s osobou, která ho pořádně zbije, čímž uvolní napětí, jež by z
něj jinak udělalo - jako z nich samých - nutkavého návštěvníka kostelů či
náboženského fanatika. Tím, že nalezne adekvátní vybití svých masochistických
tužeb, se již nepotřebuje neustále ponižovat a popírat, jako tito nutkaví
masochisté.
Satanistům je
doporučováno, aby se oddávali sedmeru smrtelných hříchů, pokud nikomu
neubližují; křesťanská církev si je vymyslela jen proto, aby ve svých
stoupencích vyvolala pocit viny. Křesťanská církev ví, že je nemožné vyhnout se
těmto hříchům; protože jsou to věci, které my, právě proto že jsme lidé,
naprosto přirozeně děláme. Když nevyhnutelně spácháme tyto hříchy, finanční
dary církvi jako úplatek Bohu mají uklidnit farníkovo svědomí.
Satan nikdy
nepotřeboval žádnou knihu přikázání, přírodní síly samy udržely člověka v
hříchu a v odhodlání chránit sebe i své pocity. Přesto byly v zájmu duše činěny
demoralizující pokusy o jeho tělo a existenci vůbec, což jen dokresluje, jak
byly nesprávně pochopeny a zneužity pojmy požitkářství versus nutkání.
Satanismus
sexuální aktivitu samozřejmě omlouvá a podporuje, ale fakt, že jako jediné
náboženství upřímně zaujalo toto stanovisko, je zjevnou příčinou, proč mu bylo
tradičně věnováno tolik potištěného papíru.
Pokud většina
lidí patří k náboženstvím, která je sexuálně utlačují, je pochopitelné, že
cokoliv se o tomto provokativním tématu napíše, stane se příjemně dráždivou
četbou.
Když selžou
všechny pokusy něco prodat (ať je to výrobek nebo myšlenka), sex to dokáže.
Příčinu je třeba hledat ve skutečnosti, že přestože dnes lidé vědomě akceptují
sex jako normální a potřebnou funkci, jejich podvědomí je stále svázáno různými
tabu, která náboženství na sex uvalilo. Opět nejvíce toužíme po tom, co je nám
nejvíce odpíráno. Pojetí sexu jako strašáku způsobuje, že literatura zabývající
se satanskými názory na toto téma zastiňuje vše ostatní, co bylo o satanismu
napsáno.
Pravý
satanista není sexem ovládán o nic víc než jinými touhami. Stejně jako u
ostatních rozkoší je satanista spíše pánem sexu než jeho otrokem. Není žádným
zvrhlým zloduchem, který se jen třese, až bude moci zprznit kdekterou mladou
pannu, ani není úchylou, který se potajmu plíží kolem sprostých knihkupectví a
slintá nad nemravnými obrázky. Jestliže pornografie uspokojí jeho momentální
potřeby, beze studu si koupí nějaké kvalitní kousky a bez pocitu viny si je
podle libosti prostuduje.
Musíme se
smířit se skutečností, že lidem začalo vadit, že jsou neustále utlačováni; my ale
musíme podniknout vše, abychom přinejmenším zklidnili jejich hříšné touhy,
jinak by se v této nové době mohly zcela vymknout kontrole, odpovídají
pánbíčkáři na satanistovy otázky. Proč ale máme dál považovat tyto touhy za
něco hanebného, co je třeba potlačovat, když sami přiznáváte, že jsou
přirozené? kontruje satanista. Co když si pravověrní pánbíčkáři nedokázali před
příchodem satanistů vymyslet náboženství, jež by přinášelo potěšení, a proto ho
tak trochu považují za kyselé hrozny, a kdybychom znali pravdu, není to náhodou
tak, že by si také chtěli v životě užít trochu potěšení, ale ze strachu, že by
mohli ztratit tvář, to nepřiznají? A co když se třeba bojí, že až by lidé
uslyšeli o satanismu, řekli by si: To je něco pro mé proč bych se měl dál držet
náboženství, které mě zatracuje za všechno, co dělám, i když na tom ve
skutečnosti není nic špatného? Satanista má pocit, že je to víc než možné.
Existuje
samozřejmě daleko více důkazů, že stará náboženství den ze dne ruší další ze
svých absurdních omezení. Jestliže je celé náboženství založeno na odříkání
místo na oddávání se rozkoši (jak by správně mělo být), po revizi, jež by vyšla
vstříc současným potřebám člověka, by z něj moc nezbylo. Proč tedy ztrácet čas
kupováním ovsa pro chcíplého koně?
Heslem satanismu
je: namísto odříkání... ODDÁVÁNÍ SE ROZKOŠI
... ALE - v
žádném případě nejde o nutkání.
O VOLBĚ LIDSKÉ
OBĚTI
Cílem
obětního rituálu je vložit energii, obsaženou v krvi čerstvě zabité oběti do
atmosféry obklopující magické úkony a zvětšit tím čarodějovy šance na úspěch.
Jelikož krev
představuje životní sílu, bílý čaroděj předpokládá, že neexistuje lepší možnost
jak uspokojit bohy nebo démony, než jim předložit přiměřené množství této
tekutiny. Dejte si tuto logiku dohromady se skutečností, že umírající tvor
vylučuje nadbytek adrenalinu a jiné biochemické energie, a vyjde vám těžko
překonatelné spojení.
Bílý magik,
vědom si důsledků vyplývajících ze zabití lidské bytosti, samozřejmě používá
při svých obřadech ptáky nebo jiné nižší tvory. Zdá se, že tito pokrytečtí
darebáci nemají žádné pocity viny, když místo lidského života zmaří život jiné
bytosti.
Pokud má být
čaroděj hoden svého jména, je jisté, že by měl být schopen uvolnit potřebnou
sílu ze svého vlastního těla, místo aby ji odebíral nevinné oběti proti její
vůli!
Proti
předpokladům všech tradičních magických teorií nedochází k uvolňování této síly
prolitím krve, ale při smrtelné agónii živého tvora. Toto vybití bioelektrické
energie je stejný fenomén, k jakému dochází při každém výrazném zvýšení emocí,
jako např.: orgasmus, slepá zuřivost, smrtelná hrůza, sžíravý smutek ...
Orgasmus a slepá zuřivost patří mezi emoce, které si můžeme přivodit vlastní
vůlí. Smutek stojí těsně na třetím místě. Když si připomeneme, že dvě z těchto
nejsnáze dosažitelných emocí byly pánbíčkáři vpáleny do lidského podvědomí jako
hříšné, není divu, že bílý magik, který se úmorně plahočí s mlýnským kamenem
pocitu viny, se jim vyhýbá.
Neuvěřitelné
stupidní a absurdní potřeba zabít nevinné stvoření v okamžiku vyvrcholení
rituálu zjevně představovala pro dřívější čaroděje menší zlo, když bylo
zapotřebí uvolnit energii. Tito ubozí blázni pronásledovaní výčitkami svědomí,
kteří si říkali čarodějnice a čarodějové, raději uťali hlavu koze nebo kuřeti a
využili jejich smrtelné agónie, než by projevili rouhačskou odvahu masturbovat
přímo před očima Jehovy, o němž tvrdí, že ho popírají! Jediný způsob, jak se
tito mystičtí zbabělci dokáží rituálně vybít, je pomocí smrtelné agónie někoho
jiného (ve skutečnosti zprostředkovaně své vlastní), nikoli prostřednictvím
sily rozkoše, která je zdrojem života! Ti, kteří kráčí po stezce řádnosti, jsou
ve skutečnosti studení a mrtví! Není divu, že tito komičtí vřídci mystické
moudrosti musí stát v ochranném kruhu a zaklínat síly zla, aby se ochránili -
JEDINÝ POŘÁDNÝ ORGASMUS BY JE NEJSPÍŠ ZABIL!
Užívání
lidské oběti při satanském rituálu neznamená, že oběť je zabita k uchlácholení
bohů. Oběť je symbolicky zničena působením kouzel nebo kletby, jež vedou k fyzické,
mentální nebo emoční likvidaci oběti, kterou nelze přičítat přímému působení
čaroděje.
Satanista by
sáhl k lidské oběti pouze tehdy, pokud by sloužila dvěma účelům: za prvé aby se
při uvržení kletby vybila magikova zloba a za druhé, a to je ještě důležitější,
aby se zbavil odporného jedince, který si to zaslouží.
Satanista by
za žádných okolností neobětoval zvíře nebo malé dítě! Po staletí propagandisté
stezky ctnosti žvanili o údajných obětních obřadech, při kterých diabolikové
vlastníma rukama zabíjeli malé děti a svůdné panny. Dalo by se čekat, že každý,
kdo čte nebo slyší tyto ohavné zprávy, by se zajímal, jestli jsou autentické, a
uvědomil si, že nepocházejí z objektivního zdroje. Ale stejně jako u ostatních
svatých lží, jež byly bez výhrad přijímány, i tato falešná představa o modu
operandi satanistů přetrvává až do dnešních dnů.
Existují
závažné a logické důvody, proč satanisté nemohou provádět oběti. Člověk jakožto
zvíře je pro satanistu božstvem. Nejčistší forma pozemské existence spočívá v
tělech zvířat a dětí, které ještě nejsou dost staré, aby popíraly své přirozené
touhy. Vidí věci tak, jak je dospělý nikdy vidět nemůže. Satanista je proto
považuje za posvátné, a ví, že od těchto přirozených kouzelníků světa se může
mnohému přiučit.
Satanista si
je vědom všeobecného zvyku stoupenců Agarthi - zabíjet boha. Ježto jsou bohové
vždy stvořeni k obrazu člověka - a průměrný člověk nenávidí to, co v sobě vidí
- musí dojít k nevyhnutelnému: k obětování boha, který představuje člověka
samého. Satanista nepociťuje nenávist ani k sobě, ani k bohům, jež si zvolil, a
nemá sebemenší touhu ničit sebe nebo cokoliv, co představuje! Z tohoto důvodu
by nikdy nemohl záměrně ublížit zvířeti nebo dítěti.
Nabízí se
tedy otázka Kdo by tedy měl být považován za vhodnou lidskou oběť a kdo je
oprávněn učinit takové rozhodnutí? Odpověď je brutálně prostá. Každý, kdo vám
nespravedlivě ublížil - ten, kdo si dal záležet, aby vám provedl něco špatného
nebo aby úmyslné vyvolával problémy a působil utrpení vám nebo vašim drahým.
Krátce řečeno člověk, který si svými činy říká o prokletí.
Když někdo
svým trestuhodným jednáním si vyložené říká o likvidaci, je vaší morální
povinností jeho přání vyslyšet. Člověk, který si nenechá ujít jedinou
příležitost, aby si do někoho rýpl, bývá často mylně označován jako sadista. Ve
skutečnosti je tento člověk zmatený masochista, který pracuje k vlastní zkáze.
Důvod, proč vás někdo mrzce napadne, spočívá v tom, že se bojí vás nebo toho,
co představujete, eventuálně mu vadí vaše štěstí. Když na něj sešlete kletbu,
je slabý, nejistý, pohybuje se na mimořádně nejisté půdě, a představuje ideální
lidskou oběť.
Když si
uvědomíte, jak nešťastný člověk to ve skutečnosti je, někdy byste klidně
přehlédli provinění oběti vaší kletby. Není ale už tak snadné zjistit, co
všechno váš protivník napáchal, a napravit, co pokazil.
Ideální oběť
sice může být emočně nejistá, ale přesto může ve své zakomplexovanosti
intrikami těžce narušit váš klid nebo poškodit vaši dobrou pověst. Duševní
nemoc, nervové zhroucení, maladaptivita, úzkostné neurózy, rozbité domovy,
sourozenecká rivalita, atd., atd., do nekonečna sloužily jako vhodné výmluvy
pro mrzké a bezohledné činy. Každý, kdo tvrdí, že se musíme snažit pochopit ty,
kdo dělají peklo ze života lidem, kteří si trápení nezaslouží, je sám podporuje
a napomáhá sociální rakovině! Obhájci těchto prašivých ovcí si zasluhují
všechny ohavnosti, které jim jejich svěřenci provedou.
Vzteklí psi
jsou utráceni, a přitom potřebují pomoc daleko víc než člověk, který klidně
řádí s pěnou u úst, když ví, že mu to projde! Je snadné říci A co má být? -
tihle lidé jsou zakomplexovaní, takže mi nemůžou ublížit. To na věci nic nemění
- kdyby měli příležitost, zničili by vás!
Proto máte
naprosté právo je (symbolicky) zničit, a pokud vaše kletba způsobí jejich
skutečnou zkázu, radujte se, že jste pomohli zbavit svět jednoho škůdce! Pokud
váš úspěch nebo štěstí někomu vadí - nic mu nedlužíte! Zaslouží si být
rozšlápnut! KDYBY LIDÉ MUSELI NÉST DŮSLEDKY SVÝCH ČINU, DŮKLADNÉ BY SI ROZMYSLELI,
CO DĚLAJÍ!
NAPLNĚNÍ EGA
JAKO CESTA K POSMRTNÉMU ŽIVOTU
Člověk si
uvědomuje, že jednou zemře. Zvířata poznají, že se blíží smrt, ale teprve když
je jistá, uvědomuje si zvíře blížící se odchod z tohoto světa. I tak ale neví
přesně, co s sebou umírání přináší. Často se poukazuje na skutečnost, že
zvířata přijímají smrt důstojně, beze strachu či odporu. Je to krásná
představa, ale je tomu tak pouze v případech, kdy zvíře ví, že smrt je
nevyhnutelná.
Pokud je
zvíře nemocné či raněné, bude bojovat o život ze všech zbývajících sil. Kdyby
člověk nebyl tak vysoce vyvinutý, právě tato neotřesitelná vůle k životu by mu
dodala bojovného ducha potřebného k přežití.
Je známou
skutečností, že mnoho lidí umírá prostě proto, že to vzdají a už je jim všechno
jedno. Pokud je někdo vážně nemocen a nemá naději na uzdravení, dá se to
pochopit. Často ale tomu tak není. Člověk zlenivěl. Naučil se přijímat snadná
východiska. Dokonce i sebevražda se ve srovnání s jinými hříchy stala pro mnoho
lidí menším zlem. Za to může výhradně náboženství.
Většina
náboženství vydává smrt za velké duchovní probuzení, na něž se celý život
připravujeme. Tato představa se velice zamlouvá těm, kdo nejsou se svým životem
spokojeni; ale pro ty, kdo zažili všechny radosti života, se smrt pojí s velkými
obavami. Tak to má být. Právě tato žízeň po životě umožňuje, aby vitální
jedinec žil dál, i po nevyhnutelné smrti své tělesné schránky.
Historie
ukazuje, že lidé, kteří položili své životy za nějaký ideál, byli za své
mučednictví zbožněni. Pánbíčkáři a političtí vůdci vždy projevovali při
vymýšlení plánů pěknou mazanost. Vyzdvižením zářného příkladu mučedníka se
vyhnou zdravé námitce, že záměrné sebezničení odporuje veškeré živočišné
logice. Mučednictví a neosobní heroismus si satanista nespojuje s morálními
kvalitami, ale s hloupostí. To samozřejmě neplatí v situacích, kdy jde o
bezpečnost milované osoby. Položit život za něco tak neosobního, jako je
politická či náboženská idea, je masochismus non plus ultra.
Život je
jediná ohromná rozkoš, smrt je absolutní odříkání. Tomu, komu přináší pozemská
existence uspokojení, musí život připadat jako jedna velká oslava, a z fajn
večírku nikdo neodchází rád. Z téhož důvodu se člověk, kterého baví žít, nevdá
ochotné života za příslib posmrtné existence, o níž neví nic.
Východní
mystická náboženství učí lidi, aby ukáznili jakoukoli vědomou touhu po úspěchu,
a mohli se rozplynout v univerzálním kosmickém vědomí. Učí je dělat vše, aby se
vyhnuli zdravému sebeuspokojení a upřímné hrdosti na pozemské úspěchy.
Je zajímavé
si povšimnout, že tomuto druhu víry se daří tam, kde materiální zisky jsou
téměř nedostupné. Proto musí převažovat takové náboženské přesvědčení, které
chválí své stoupence, že odmítají materiální statky a vyhýbají se takovým
kategoriím, jež přikládají určitý význam materiálním úspěchům. Tímto způsobem
lze lidi pacifikovat natolik, aby přijali svůj úděl, i kdyby byl sebetěžší.
Satanismus
označuje věci pravými jmény. Kdyby nebylo označování málokdo by v životě vůbec
něčemu rozuměl, nepřikládal by mu žádný význam. Význam si vynucuje uznání, a to
chce každý, zejména východní mystik, když se snaží kdekoho přesvědčit, že
dokáže déle meditovat nebo vydrží větší strádání a bolest než jeho kolega.
Východní
filozofie hlásají rozplynutí člověkova ega ještě dříve, než stačí zhřešit.
Satanista si nedokáže představit ego, jež by vědomě zvolilo popření sebe sama.
V zemích, kde
filozofie, která učí popření ega, slouží jako šidítko pro ty, kdo se nevzpírají
chudobě, pochopitelně splňuje svůj účel - přinejmenším pro ty, kdo jsou u moci
a pro něž je nespokojenost poddaných nežádoucí. Ale každému, kdo má možnost
dosáhnout hmotných statků, musí připadat jako bláznovství, když si někdo
dobrovolně zvolí toto náboženství.
Východní
mystik pevně věří v reinkarnaci. Člověku, který nemá v tomto životě prakticky
nic, musí možnost, že byl v minulém životě králem nebo jím teprve bude,
připadat velice přitažlivá a uspokojuje jeho potřebu sebeúcty. Pokud nemá v
tomto životě nic, na co by mohl být hrdý, může se utěšovat myšlenkou, ze jsou
tu ještě budoucí životy. Vyznavače reinkarnace nenapadne, že pokud jeho otec,
děd a praděd atd. připravovali svou příchylností k téže víře a etice dobrou
karmu - proč tedy žije v nouzi a ne jako maharádža?
Víra v
reinkarnaci skýtá svět plný fantazie, v němž může člověk najít vhodnou cestu k
vyjádření ega a současně tvrdit, že se jeho ego rozplynulo. To je zdůrazněno
rolemi, které si lidé v minulých či budoucích životech vybírají.
Vyznavači
reinkarnace si ne vždy vybírají vzorné role. Úctyhodní a konzervativně založení
lidé si často zvolí výstředního ničemu nebo gangstera, a tak naplní své alter
ego. Nebo žena vysokého společenského postavení si může za svůj charakter v
minulém životě vybrat děvku či známou kurtizánu.
Pokud by byli
lidé schopni zbavit se stigmatu, které se pojí s naplněním ega, nepotřebovali
by sebeklamné hry, jako je víra v reinkarnaci, jež je prostředkem k uspokojení
přirozené touhy po naplnění ega.
Satanista
věří v plné uspokojení potřeb svého ega. Satanismus je ve skutečnosti jediné
náboženství, jež obhajuje posilováni a povzbuzování ega. Pouze ten, kdo má
dostatečně naplněné ego, si může dovolit být laskavý a zdvořilý vůči ostatním,
aniž by se přitom otupoval o sebeúctu. Obecně je chvastoun považován za člověka
s přebujelým egem, jeho chvástání však ve skutečnosti pramení z potřeby
uspokojit zbídačelé ego.
Poslušnost
svých stoupenců si pánbíčkáři vynucovali potlačováním jejich ega. Děsivost
svého boha si pojistili tím, že vyvolávali ve svých příznivcích pocity
méněcennosti. Satanismus své přívržence vybízí k rozvinutí dobrého a silného
ega, neboť jim poskytne sebeúctu, tolik potřebnou ke spokojené existenci v
tomto životě.
Pokud byl
někdo během života dostatečné vitální a až do konce bojoval o svou existenci,
je to pravé jeho ego, jež odmítne zemřít, přestože tělo, v němž sídlilo, již
propadlo zániku. Malé děti si zaslouží obdiv pro svůj elán a nadšení životem.
Vidíme to na příkladu děcka, které odmítá jít do postele, když se zrovna děje
něco vzrušujícího, a když ho uloží do postele, potají vyklouzne a seběhne po
schodech, a nakukuje za závěsem, co se děje. Tato dětská vitalita satanistovi
dovolí nahlížet za závěs temnot a smrti a zůstat zde na Zemi.
Satanské
náboženství nepodporuje sebeobětování. Pokud smrt nepřijde jako úleva vzhledem
k mimořádným okolnostem, jež činí ukončení života vítaným osvobozením od
nesnesitelné existence, satanské náboženství sebevraždu rozhodně neschvaluje.
Náboženští
mučedníci si vzali život, ale ne proto, že by pro ně byl nesnesitelný, nýbrž
proto, aby něj vyšší oběť učinili nástrojem šíření víry. Musíme tedy
předpokládat, že pokud je sebevražda spáchána pro dobro církve, je promíjena a
dokonce doporučována - přestože jejich písma ji označují za hřích - neboť
náboženští mučedníci byli v minulosti vždy uctíváni jako bozi.
Je zvláštní,
že jediný případ, kdy jiná náboženství považují sebevraždu za hřích, je tehdy,
pokud přinese úlevu.
NÁBOŽENSKÉ
SVÁTKY
V satanském
náboženství je největším ze všech svátků den vašeho narození. Je to v přímém
protikladu k nejsvatějším dnům ostatních náboženství, jež uctívají konkrétního
antropomorfního boha stvořeného k vlastní podobě, čímž naznačují, že ego není
úplně pohřbeno.
Satanista si
říká: Proč tedy nejste skutečně upřímní, a pokud utváříte boha podle své
podoby, proč jím nejste vy sami? Každý člověk se může prohlásit bohem, když
chce. Své narozeniny proto satanista slaví jako nejdůležitější svátek roku.
Konec konců máte větší radost z toho, že jste se narodili, nebo se víc radujete
z narození někoho, koho jste nikdy ani neviděli? Pomineme-li náboženské svátky,
proč máme narozeninám prezidenta nebo historickému datu projevovat větší úctu
než dni, kdy jsme byli přivedeni na tento svět, nejkrásnější ze všech?
Navzdory
skutečnosti, že někteří z nás možná nebyli chtěni nebo přinejmenším plánováni,
a bez ohledu na mínění druhých jsme rádi, že jsme zde! Za to, že jste, byste se
měli poplácat po zádech, koupit si, co se vám zachce, zacházet se sebou jako s
králem (nebo bohem), jímž také jste a vůbec byste své narozeniny měli slavit s
co největší pompou a obřadností.
Vedle
vlastních narozenin jsou dalšími významnými satanskými svátky Valpuržina noc a
předvečer Všech svatých (angl. Halloween).
Sv. Valpurgis
- nebo Walpurga či Walburga, podle doby a místa, o nichž je řeč - se narodila v
Sussexu koncem sedmého nebo počátkem osmého století, byla vychována ve Winbumu
v hrabství Dorset, kde po vstupu do kláštera zůstala dvacet sedm let. Poté se
spolu s jinými jeptiškami na naléhání svého strýce, Sv. Bonifáce a svého
bratra, Sv. Vilibalda, vydala do Německa, aby tam zakládala kláštery. Nejdříve
se usadila v Bischofsheimu v mainzské diecézi, a o dva roky později (754 n.l.)
se stala abatyší benediktinského ženského kláštera v bavorském Heidenheimu, v
eichstadtské diecézi bratra Vilibalda, kde její další bratr, Vinebald byl v té
době ustaven představeným mužského kláštera. Po Vinebaldově smrti v roce 760 se
ji podařilo dostat se na jeho místo, a dohled nad oběma kláštery si podržela až
do smrti, 25. února 779. Její ostatky byly přeneseny do Eichstadtu, kde byly
uloženy do skalní dutiny, z níž začal prýštit živičný olej, později známý jako
Valpuržin olej, o němž se věřilo, že má zázračné léčivé účinky. Z jeskyně se
stalo poutní místo, a byl zde postaven velkolepý kostel. Její jméno je
připomínáno při různých příležitostech, hlavně však l. května, protože její
svátek nahradil původní pohanské oslavy. Je s podivem, kolik cirátů bylo nutno
nadělat, aby bylo možno přimhouřit oko nad přetrváváním nejdůležitějšího
pohanského svátku roku - nádherného vyvrcholení jarní rovnodennosti!
Předvečer
prvního máje byl uctíván jako noc, kdy se zjevují všichni démoni, duchové,
džinové a víly a divoce se veselí. Tálo oslava symbolizuje radost z jarní
rovnodennosti.
Halloween -
neboli předvečer svátku všech svatých - připadá na 31. říjen nebo l. listopad.
Původně byl tento den jedním z velkých ohňových svátků v Británii za dob
Druidů. Ve Skotsku se pojil s dobou, kdy duchové zemřelých, démoni, čarodějnice
a čarodějové jsou neobyčejné aktivní a mají příhodné podmínky. Paradoxně byl
také nocí, kdy mladí lidé prováděli magické rituály, aby poznali své budoucí
partnery v manželství. Mladí z vesnice se bavili veselicemi a smyslnými
radovánkami, ale starší lidé si spíše dávali pozor, aby uchránili své domovy
před zlými duchy, čarodějnicemi a démony, kteří měli tu noc výjimečnou moc.
Slunovraty a
rovnodennosti se také slaví jako svátky, neboť zvěstují první den nového
období. Rozdíl mezi slunovratem a rovnodenností je pouze sémantický, a spočívá
ve vymezení vztahů mezi Sluncem. Měsícem a stálicemi. Slunovrat se vztahuje k
létu a zimě, rovnodennost patří k jaru a podzimu. Letní slunovrat je v červnu,
zimní v prosinci. Jarní rovnodennost nastává v březnu, podzimní v září.
Slunovraty i rovnodennosti se v závislosti na lunárním cyklu pohybují rok od
roku v rozmezí jednoho dvou dnů, ale obvykle připadají na 21. nebo 22. den
měsíce. Pět až šest týdnů po těchto dnech se slaví legendární satanské orgie.
ČERNÁ MŠE
Žádný jiný
atribut nebyl tolik spojován se satanismem jako černá mše. Tvrzení, že
nejrouhavější ze všech náboženských obřadů není nic jiného než literární
výmysl, je samozřejmé třeba upřesnit - ale nic nemůže být blíž pravdě, než toto
tvrzení.
Rozšířená
představa o černé mši je asi taková: exkomunikovaný kněz stojí před oltářem,
tvořeným nahou ženou s široce roztaženýma nohama a rukama a rozevřenou vagínou.
V každé ruce drží černou svíci vyrobenou z tuku nepokřtěných dětí, na břiše má
kalich naplněný močí prostitutky (nebo krví). Nad oltářem visí obrácený kříž.
Trojúhelníkové hostie z mouky smíšené s námelem nebo z načerněného turínu jsou
jedna za druhou žehnány tak, že je kněz střídavě vkládá dovnitř a opět vyjímá
ze stydkých pysků ženy-oltáře. Po invokaci Satana a rozličných démonů prý
následuje množství modliteb a žalmů, zpívaných pozpátku nebo prokládaných
obscenitami...přičemž vše je provozováno v ochranném pentagramu, narýsovaném na
podlaze. Pokud se Ďábel zjeví, má obvykle podobu chtivého muže s černou kozlí
hlavou.
Pak následuje
všehochuť bičování, pálení modlitebních knih, cunnilingu, felace a všeobecné
líbání zadku - vše za doprovodu oplzlého přednesu z Bible svaté a hlasitého
plivání hlenu na kříž. Pokud se naskytne možnost zavraždit během rituálu malé
děcko, tím lépe; jak jistě každý ví, je to oblíbená zábava satanistů!
Pokud ve vás
toto líčení vyvolává odpor, je snadné pochopit, proč zprávy o černé mši úspěšně
pomáhají církvi udržet její oddané ovečky.
Žádný slušný
člověk, když slyší o takovém rouhání se nemůže nepřidat na stranu inkvizitorů.
Církevní propagandisté odvedli dobrou práci, když svého času uvědomovali
veřejnost o odporných kacířských skutcích pohanů, katarů, bogomilů, templářů a
dalších, které bylo třeba za jejich dualistickou filozofii a někdy i satanskou
logiku vyhladit.
Příběhy o
nepokřtěných dětech, které satanisté ukradli, aby je použili při mši, nebyly
pouze účinnými propagandistickými tahy, ale zároveň zajišťovaly církvi stálý
zdroj příjmů v podobě poplatků za křest. Každá křesťanská matka, když slyšela o
těchto diabolických únosech, nechala své dítě co nejrychleji pokřtít.
Každý
spisovatel či umělec s lascivními sklony mohl dál průchod nejoplzlejším
představám v zobrazeni činnosti kacířů, což jen ukazuje na další stránku lidské
povahy. Cenzor, který zkoumá veškerou pornografii, aby poznal, před čím varovat
ostatní, je moderní obdobou středověkého kronikáře nemravných skutků satanistů
a samozřejmě jeho moderního novinářského protějšku. Existuje domněnka, že
nejúplnější knihovna pornografie na světě patří Vatikánu.
V líbání
Ďáblovy zadnice během tradiční černé mše snadno poznáme předchůdce moderního
výrazu pro ty, kdo chtějí dosáhnout hmotných zisků lichocením něčímu egu.
Jelikož všechny satanské obřady směřovaly k reálným a hmotným cílům, oscularum
infame (polibek hanby) byl považován za symbolický předpoklad dosažení spíše
hmotného než duchovního úspěchu.
Obvykle se
předpokládá, že satanský obřad či ritus se vždy jmenuje černá mše. Černá mše
není magickým obřadem provozovaným satanisty. Satanista by černou mši použil
pouze jako jistý druh psychodramatu. Z černé mše ještě nevyplývá, že její
účastníci patří k satanistům. Černá mše je v podstatě parodií římsko-katolické
bohoslužby, ale lze ji volně použít k zesměšnění libovolného náboženského
obřadu.
Pro satanistu
je černá mše se svým rouháním se ortodoxním rituálům pouhou zbytečností.
Bohoslužby všech uznávaných náboženství jsou již samy o sobě parodiemi starých
rituálů, prováděných uctívači Země a těla. Ve snaze odsexualizovat a odlidštit
pohanské náboženské představy, noví mužové duchovní víry nalakovali vše
poctivé, co se za rituály skrývalo, narůžovo, a učinili z nich neslané nemastné
eufemismy, dnes považované za pravou mši. I kdyby satanista každou noc
provozoval černou mši, nevyšla by z toho taková parodie, jako u oddaného
věřícího, který sám nevědomky navštěvuje černou mši - karikaturu poctivých a
emočně zdravých rituálů pohanského dávnověku.
Každý obřad
považovaný za černou mši musí účinně šokovat a pobuřovat, jelikož se zdá, že je
to měřítkem jeho úspěchu. Ve středověku šokovalo rouhání proti církvi svaté.
Dnes již církev nepředstavuje onu hrůznou moc jako za dob inkvizice. Tradiční
černá mše proto není pobuřujícím spektáklem pro diletantského či odpadlého
kněze jako dříve. Pokud si satanista přeje vytvořit rituál, který by se rouhal
proti etablované instituci a zároveň sloužil jako psychodrama, musí pečlivě
volit fenomén, jehož parodování není zrovna v módě. Tak se mu skutečné podaří
nakopnout posvátnou krávu.
Černá mše by
se dnes měla skládat z rouhání proti posvátným tématům, jako je východní
mysticismus, psychiatrie, psychedelické hnutí, ultraliberalismus, atd. Bylo by
dobré zastávat se patriotismu, plivat na drogy a jejich duchovní vůdce,
nekulturní radikály uctívat jako bohy, a dekadenci církevní teologie by se
dokonce mohlo dostat satanské pochvaly.
V dichotomii,
nutné k formování obecně rozšířených představ, byl satanský mág vždy
katalyzátorem, a v tomto případe může obřad, provedený ve stylu černá mše,
sloužil dalekosáhlému magickému účelu.
V roce 1666
se ve Francii staly velmi zajímavé věci. Po smrti Francoise Mansarta,
architekta různoběžníku, jehož geometrie se měla stát prototypem strašidelného
domu, byl na základě jeho plánů vystavěn versailleský palác. Poslední z
okouzlujících kněžek Satanových, Jeanne-Marie Bouvierová (Madame Guyon), byla
zastíněna mazanou oportunistkou a otrlou obchodnicí jménem Catherine
Deshayesová, jinak též známou jako La Voisin. Tato bývalá kosmetička nalezla
při fušování do potratů a opatrování účinných léků dámám, toužících zbavit se
nežádoucích manželů či milenců v odpudivých a senzačních popisech messes noir
ono pověstnou náhlou inspiraci.
Můžeme s
jistotou říci, že rok 1666 byl datem konání první komerční černé mše! V oblasti
jižně od St. Denis, dnešní La Garenne. La Voisin zakoupila rozlehlý dům
obehnaný zdí. Vybavila ho lékárnou, laboratořemi a ... kaplí. Brzy se pro
smetánku a méně významné diletanty stalo společenskou nutností účastnit se
přesně toho druhu obřadu, který byl v této kapitole již zmíněn. Organizovaný
podvod, páchaný při těchto obřadech se navždy zapsal do historie jako pravá
černá mše.
Když byla La
Voisin 13. března 1678 zatčena (mimochodem v kostele Blahoslavené Panny Marie),
kostky již byly vrženy. Hnusné činy La Voisin pošpinily majestát satanismu na
mnoho let.
Móda
satanismu jako zábavy se znovu objevila v Anglii v polovině 18. století, kdy
vznikl Rád medmenhamských františkánů Sira Francise Dashwooda, známý též jako
Klub pekelného ohně. Sir Francie zavrhl krev, vraždění a svíce z tuku malých
dětí, používané při mších v minulém století, a podařilo se mu odehrát rituály
plné příjemně oplzlé zábavy, čímž poskytl mnoha vůdčím osobnostem své doby
barvitou a neškodnou formu psychodramatu. Zajímavou vedlejší aktivitou Sira
Francise, sloužící jako vodítko k orientaci Klubu pekelného ohně, byla skupina
zvaná Klub diletantů, kterou také založil.
Devatenácté
století přineslo očištění satanismu v chabých pokusech bílých magiků provozovat
černou magii. Pro satanismus to bylo paradoxní období, kdy spisovatelé jako
Baudelaire či Huysmans vypadali, navzdory zjevné posedlosti zlem, jako docela
příjemní chlapíci. Ďábel předvedl veřejnosti svou luciferskou osobnost, a
postupně se z něj stávalo něco jako ozdoba salónů. Byla to doba expertům černé
umění, jako byl Eliphas Levi. a nespočet hypnotických médií, která se svými
pečlivě spoutanými duchy a démony také úspěšně svázala myšlení mnoha lidí,
kteří si dodnes říkají parapsychologové!
Pokud jde o
satanismus, nejvíc se mu blížily neopohanské rity, provozované Hermetickým
řádem Zlatého úsvitu, který vedl MacGregor Mather, později Řádem stříbrné
hvězdy (A A - Argentinum Astrum) Aleistera Crowleyho a Řádem východních
templářů (O.T.O.)(Ordo Templi Orientis Crowleyova parodie německé sekly
stejného jména, původně založené v roce 1902 a praktikující některé z principů
popisovaných v této knize.), které paranoidně popíraly jakoukoli spojitost se
satanismem, přestože se Crowley stylizoval do podoby apokalyptické bestie.
Vedle psaní docela roztomilé poezie a povrchního blábolení o magickém haraburdí
strávil Crowley většinu času, když zrovna nelezl po horách, jako pozér par
excellence a nelitoval námahy, aby ze sebe udělal zpustlíka.
Podobně jako
jeho současník, duchovní (?) Montague Summers. Crowley zjevně strávil velkou
část svého života ironickými poťouchlostmi, ale jeho stoupenci jsou dnes
nějakým záhadným způsobem schopni rozluštit esoterické významy v každém jeho
slově.
Souběžně s
těmito společnostmi vždy existovaly sexuální kluby, kterým satanismus sloužil
jako záminka - což přetrvává dodnes, k velké radosti novinářů píšících pro
bulvární plátky.
Může se zdát,
že se černá mše vyvinula z pouhého literárního výmyslu církve do podoby
zvrácené komerční atrakce nebo psychodramatu pro diletanty a obrazoborce, k esu
v rukávu populárních médií...kde je tedy její místo v kontextu skutečného
satanismu? A kdo provozoval satanskou magii před rokem 1666?
Odpovědí na
tuto hádanku je další záhada. Praktikuje člověk považovaný za satanistu
skutečně satanismus v pravém smyslu, nebo se tak na něj spíše pohlíží očima
pánbíčkářských tvůrců veřejného mínění? Již mnohokrát bylo řečeno, a právem, že
všechny knihy o Ďáblu byly napsány Božími agenty. Proto je celkem snadné
pochopit, jak tito teologové stvořili jistou odrůdu uctívačů ďábla. Zlý člověk
dřívějších dob nemusí ještě nutně praktikovat pravý satanismus. Ani není
živoucím ztělesněním živlu nevázané pýchy či vznešenosti vlastního ega, která
dala postpohanskému světu definici zla, vytvořenou kněžími. Je spíše vedlejším
produktem pozdější a mnohem důmyslnější propagandy.
Pseudosatanista
se vždy objevoval v moderních dějinách s černou mší různého stupně rouhavosti,
ale pravého satanistu není tak snadné poznat.
Bylo by
příliš zjednodušující tvrdit, že každý úspěšný muž či žena na Zemi jsou, aniž o
tom ví, praktikujícími satanisty. Touha po světském úspěchu, a jednání z ní
vyplývající, jsou přirozené pro svatého Petra důvodem, aby ukázal palcem k
zemi. Pokud je přijetí boháče do nebe tak obtížné jako protáhnout velblouda
uchem jehly, pokud je láska k penězům kořenem všeho zla, musíme přinejmenším
předpokládat, že nejmocnější mužové na Zemi jsou největší satanisté. To platí
pro finančníky, průmyslníky, papeže, básníky, diktátory a všechny možné tvůrce
veřejného mínění a generály velící běhu světa.
Občas se díky
úniku informaci ukáže, že nejzáhadnější muži a ženy na Zemi dělali do černých
umění. Samozřejmě jsou odhalováni jako tajemné postavy dějin. Jména jako
Rasputin, Zacharov, Cagliostro, Rosenberg a jim podobní jsou spojovacími články
- stopami, tak říkajíc. Satanova skutečného obrazu... odkazu, který přesahuje
etnické, rasové a ekonomické rozdíly i dočasné ideologie. Zemi vždy vládl
satanista... a vždy bude, ať už ponese jakékoli jméno.